Září 2014

Hopeři na módní přehlídce MyHers1

28. září 2014 v 17:34 | D O M I |  Akce & Reportáže
Sobotu, den 27.září, si zapíšu do deníčku jako den "", jelikož mohu v první řadě slavit, že vůbec nebyl DÉbilní, jak jsme se s Anet obávaly.
Popravdě, byl spíše o něco DÉlikátnější, neboť většina hostů dávala přednost našim stylovým zákuskům (doslova), namísto alkoholu.

A určitě to nebyla proto, že zákusky byly zdarma.
Jen byly prostě fakt super.

Mezitím, co jsem ze začátku pozdravila několik slečen slovy "dobrý den" a následně došla k šokujícímu zjištění, že jsou mladší než já, proběhl zbytek večera bez dalších trapasů.
Člověk se nemůže divit, zkrátka dnešní doba předhání samotný věk.

Říká se, že to, co je neplánované, je nakonec dobré a tudíž naše hodinové zpoždění celého programu neminulo ani příchod nadšených hoperských černoušků, kteří si to trsali přes celý klub, a to i u stolů našich maminek.

Dámy, dostáváme se k bodu dva, kdy cestou domů má mamka básnila o "tuc tuc" hudbě a dumaly s tetičkou nad rozjetím hoperské kariéry.
Já jsem ale hodná dcera i neteř, tak jim budu muset dopřát první dobrou radu - aby tomu neříkaly hop hip.
Né, fakt - vždyť vás v těch drsných newyorských ulicích nebudou brát vážně.
A asi byste taky měly přestat nakupovat pouze v céáčku. Co si tak vzpomínám, tak tam tuc tuc styl zrovna nevedou.


Každopádně trička modelkám moc slušela a dostavilo se jim opravdu luxusní nošení. Miss 2010 Jitka Válková nám večer jak moderovala, tak senzačně zazpívala.
Nakonec si od nás odnesla domů dvě trička (MyHers kříž, VOGUE).
V závěru nás i krásně namotivovala do další práce. Propagace triček a naší značky MyHers, Anet do rozjezdu modelingové kariéry a mě v uvědomění si, že nejsem tak vysoká pro tuhle oblast, ani ne tak malá abych vyhrála Trpaslíka roku 2014, a k rozvážkám nad jinými soutěžemi nepadla řeč.

Nemluvě o tom, že mě dost silně zasáhlo, když jsem se snažila dohledat Trpaslíka roku, a zjistila, že u nás nic takového není.

D O M I & Omylem Sockou

19. září 2014 v 17:35 | D O M I |  D O M I a...
Dvě jediná přípustná kritéria, kdy je dobré nakupovat u Číňanů.
Za prvé - když dokážete posoudit, co připomíná kýč a co ne, za druhé - nakupovat v malém množství.
Dnes totiž nastala situace, kdy jsem musela svoji poníženou duši přemlouvat, že jsem takový loser nebyla.

Konečně nastal ten vysněný pátek! Den, kdy mé vlasy budou jako nové, jelikož absolvuji brazilský keratin v luxusním salóně s moderním vybavením.
Ráno jsem ovšem vstala o něco déle, než jsem předpokládala, tak jsem musela půlku seznamu mých příprav do města dát stranou, a vybrat druhou půlku, která je důležitější.

"Hodit mobil do kabelky, vzít si brýle (když jsem se první nalíčila a pak mi došlo, že jsem si nenandala čočky. Opět), najít klíče…, odlakovat si,panebože! ty oloupané nehty, nasnídat se! - jinak umřeš hlady! Jdeš přeci na tříhodinový proces!"

Nezmiňuji nic, co by byla pro dívky španělská vesnice, neustále dokola ty samé problémy.
Ovšem, člověk si udělá seznam a až pak vidí na hodinkách, že vytvářením seznamu zabral docela potřebný čas.
Z baráku jsem vylítla rychlostí 150 km/h… ba ne, vše jsem měla takhle rozmazané, jelikož jsem si ještě nenasadila brýle; a utíkala jsem do salonu.

Přiběhla jsem před prosklený vchod za deset minut deset. Já byla objednána na desátou. Co jsem tak viděla skrz, seděla tam pouze paní na trvalé a nikde žádná kadeřnice.
Hm, asi bude vzadu, tak já počkám těch pět minut, ať to není tak blbý.

Tak jsem tedy stála před těmi dveřmi a čekala pět minut. V tu chvíli mi došlo, že bych si to mohla odpočítat. Pětkrát šedesát je třista - a tak jsem jela.
Když jsem si hezky poctivě doříkala násobilku, vešla jsem dovnitř. Po mém pozdravu se mi dostalo odezvy odněkud zprava. Polekaně jsem se podívala na to křesílko, kde celou dobu seděla kadeřnice a pozorovala mě. Skrz ty prosklené dveře a okna.
Usadila jsem se do židle a začala mi mýt vlasy.
"Ó, páni! Máte nádherné boty! Odkud jsou?" pronesla půvabná vysoká blondýna.
"Eh, tyhle? Ty jsou od Vietnamců." Vypadlo ze mě.

Nic na to neřekla.

Cítila jsem se děsně trapně.
"Tady z Okayshopu." Dodala jsem pro jistotu, abych snad ze sebe UDĚLALA JEŠTĚ VĚTŠÍHO DEBILA???
Ach ano, krásná slečna Luxusní, si teďka určitě dojde na nějakou super tržnici, kteru jí doporučuji.
Na mou a i její obranu (jelikož rozhodně nevypadala jako typ, co by si kupoval věci tam, kde my, chudí lidé, ale spíš jako Ti, co nakupují v Těch obchodech, kterých MY ani jméno vyslovit nesmíme…) ty boty opravdu vypadají nádherně a sama bych je tipla na vysokou třídu. Kor když k tomu vezmete příhodné kalhoty a bílou blůzku.

Po umytí se mě zeptala: "Tyjo! To máte opravdu přírodně takhle hezké dlouhé nehty?"
Rychle zaznamenám svůj palec. Do prkna! Já si zapomněla odlakovat nehty!
Začnu jí to samozřejmě v záchvatu paniky vysvětlovat, že jsem opravdu nestíhala si ty nehty odlakovat, a že ano, beru na to léky.

Teď jsem za narkomana.

Když jsme téměř končily, přišel na návštěvu chlápek, se kterým se přátelila. Čekal na ostříhání.
Nějakou dobu si spolu povídali a plánovali, jak budou pařit někde na chalupě. Poté hovor utichl.
Prohrábla mi hřebenem pořádně vlasy a podotkla: "Tyjo, no já myslim, že to bude bomba!"
"Jéé? Fakt? Tak to jsem ráda." Usmála jsem se nazpět.
"…teda, pokud přijede i Katka." Dodala nakonec směrem k chlápkovi.

Toť můj revoluční den, kdy jsem byla poprvé považována za burana.
…tak aspoň že mám pěkné vlasy.

DOMI & stížnost na NENÁROČNOU hereckou roli

15. září 2014 v 20:43 | D O M I |  Akce & Reportáže
O tom, že jsem zcela nečekaně obdržela jednu ze zajímavých rolí ve filmu 10 Pravidel (jak sbalit holku) od Karla Janáka (režiséra Snowborďáků a Rafťáků), jsem vás kdysi informovala.
Co jsem tak zahlédla v trafikách, tak DVD si můžete konečně zakoupit a já tak oficiálně mohu zveřejnit fotografie z filmu.

Přátelé, vezmu-li to zkratkou - v květnu roku 2013 jsem se přihlásila do jednoho castingu. Že se jednalo o roli, jsem samozřejmě věděla, ale zkrátka na to člověk zapomene, nebo vlastně spíš vůbec nečeká, že si bude muset tuhle informaci pamatovat.

Zadání bylo jasné: "Natočte nám, co na vás platí při balení".
Jsem typ člověka, kterému přijde nejlepší univerzální řešení, čili které by mělo platit pro všechny případy (čti: ženy), a to, abych se vyhnula specifickému popisu sedící na mě (přeci jen, to co na nás opravdu platí je tolerantnost a trpělivost u partnera, mezitím co nás již po páté zve na první schůzku - až pak se necháme ukecat a řekneme mu své první "ano").

A tak se stalo, že jsem mohla pánské obecenstvo obdařit velice zlatou radou jak nás získat - když nepoznáme, že se o balení jedná.
Každý si to může převzít jak chce, vlastně… zachází to až do absolutní ignorace.
…mimochodem, teď když nad tím přemýšlím - asi proto vždycky chceme muže, který ani neví o naší existenci.
Takže já opravdu dala cennou radu.
…tak to jsem dobrá.
No, ale stop s chvástáním.
Těchto čtyřicet vteřin nejspíš produkci (štáb/pana režiséra/správce serveru/či nějakého milého týpka od kávy - opravdu nevím) zaujalo.

Asi takhle bych obhájila svůj první zářijový telefonát, vysvětlující mi, že jsem se kdysi fakt do takového castingu přihlásila.
Když vás dotyčný konečně přesvědčil, že jste tak kdysi udělala, přišla na vás vlna rozpaků.
Máte to přijmout? Je to osvědčená doložená nabídka? … nebudou to nějací úchyláci?
…zkrátka normálka, při nástupu do nové práce.

Jo, a mimochodem, pokaždé když si budete hledat nějaký job, hledejte ho v blízkosti přístřeší, kde byste mohli přespat.
Ach ano, vy to víte.
Jste chytří.

Totiž, ona by mohla nastat situace, kdy budete muset přespat v tamějším parku na lavičce, nebo raději nespat vůbec a jet nonstop.
Jelikož bych si nejspíš neměla s pány beze střechy moc co říct, rozhodla jsem se pro druhou možnost.

O dva dny později, jsem si říkala, jakou jsem to udělala chybu. Jely se totiž dvě nocovky. Od pěti večer, do pěti ráno. Dvakrát.
Ale co, herec se přeci musí vžít do děje, takže jsem si neustále vnucovala myšlenku, že je na té narozeninové oslavě sedm večer, a tak kolem jedenácté odejdu.
Nestalo se.

Dokonce mě mrzelo, že jsem i po docela malé chvilce, brala za zcela normální přítomnost známých osobností. Vidět je na první pohled je vždycky takové potěšující, ale v ty tři ráno bych je klidně vykopla ze sedačky, jen abych si taky sakra mohla sednout.
Jak vidíte, člověk si na tohle poměrně hodně, až přidrzle stěžuje, přitom by mohl psát oslavné ódy, že ho vybrali.
A když se vůbec zamyslím nad tím, že jsem takto hubatě absolvovala tři dny, když třeba zdravotní sestry mají noční třikrát do týdne a ani neceknou.
To víte, rozmazlenec s normální školní docházkou od osmi do tří se pozná.

Ačkoli mi to vůbec, po přečtení tohoto článku neuvěříte, tak jsem si tuto možnost hraní ve filmu nadmíru užila, sepsala o tom mnoho článků a natočila videa, informovala spousty přátel a známých a zapsala si to do deníčku.
Ať už to bylo naposled, nebo ne, tak si napořád budu pamatovat ty momenty, kdy jsem se viděla v kině na plátně, a v tu chvíli věděla, že to stálo za to!


Videová pozvánka na MyHers1 přehlídku!

12. září 2014 v 20:35 | D O M I |  D O M I a...
Vážené čtenářky,

videová pozvánka na módní přehlídku kolekce MyHers1 je oficálně zveřejněná, a vy už si můžete začít dělat volný večer na sobotu 27.září!

Vstupné je pro dámy samozřejmě zadarmo, ovšem pánové si budou muset zaplatit vtup 100 Kč - bohužel neovlivníme, toť pravidlo klubů.

Já s Annette a miss 2010 Jitkou Válkovou se na vás už moc těšíme! (Facebooková událost na přehlídku )



Black&Gold D O M I

10. září 2014 v 16:32 | D O M I |  outfits

Je poměrně zvláštní, že se klidně mohu 10.září probudit o půl jedenácté dopoledne, a nikomu to nebude připadat divné.

Letošní rok je pro mě zlomový. Konečně nastupuji na vysokou, kde začínáme až krásného 29. září (devětadvacítka není mé oblíbené číslo, říkám krásný jako krásný - abych vám zdůraznila dobu, kdy budu ještě doma, ovšem vy již měsíc tvrdě dřít… Nemáte zač. :-*).

Každopádně, jak na začátku zmiňuji, že bych si mhla vyspávat do oběda a nikomu by to nepřipadalo podezřelé, tak to bych nesměla vstávat v půl šestý - což sakra všem připadalo divný.

Celou noc mi má mysl nedala spát a já přemýšlela nad zcela unikátním až revolučním projektem, který jsem si rozebírala do detailů. A tak se stalo, že u D O M I se šlo na kutě hezky s východem slunce.
...načež jsem už vlastně byla vzhůru.

K projektu potřebuji pár fotografií a tak vám již dnes přináším záznam mých nových polobotek s kabelou a mé maličkosti.

Objevila jsem u sebe velikou slabost pro černozlatou. Rozhodla jsem se, že i tak nastoupím na vysokou black & gold.

Tričko - H&M, Kalhoty - Tally Weijl, Kabela - New Yorker, Boty - Botovo



celý článek

Špinavá hosteska na veletrhu krásy

7. září 2014 v 14:32 | D O M I |  Akce & Reportáže
Když jsem poprvé v životě reagovala na inzerát, kde hledali hostesku s němčinou, byla jsem nervózní, co se z toho vyklube.
Za prvé jsem rychle vytáhla staré notesy a učebnice, protože přeci jen jsem ten jazyk už nějaký ten měsíc od maturity vůbec nepoužila a začala se drtit všemožné fráze znovu a znovu.
Nakonec jsem tedy dorazila v domluvený čas na veletrh World of Beauty na výstavišti v Letňanech a začala pátrat po mém místě.
Když jsem opravdu svůj stánek C 61 nalezla, představila jsem se zde dotyčné paní jako "hosteska s němčinou".

Ta na mě ovšem nepřišla s představením sebe samé, ale odpověděla: "Ko-ko?"
… samozřejmě začnete v hlavě pátrat, jakýmpak to sakra může mluvit jazykem?!

Nakonec jsem zjistila, že Koko je název, a ptá se, jestli budu výrobky této společnosti také nabízet.
Jednalo se o bezbolestnou epilaci (kterou jsem si mimochodem musela dokonce i já sama koupit - protože člověk, který tuto metodu nezná, na ní civí s otevřenou pusou).

Mimochodem, ještě bych měla zmínit, že za celé dva dny jsem na veletrhu potkala pouze dva cizince, kterým jsem zjednodušeně vysvětlovala (v ANGLIČTINĚ) co tu vlastně nabízíme - a ta podmínka té němčiny… No, sloužila pouze k tomu, abych se domluvila s naším šéfem Rakušanem. Nehledě na to, že se s ním dalo krásně domluvit i anglicky.
Popravdě, byla jsem moc ráda, že nebudu muset celou dobu mluvit na nějaké Němce (jak jsem si zprvu myslela) a vysvětlovat jim, jak ty křemíkové krystalky vlastně fungují.
Rakušan si nás takhle objednal šest. Kdo ví, jestli vládla mezi námi nějaká rivalita, jelikož ten, kdo toho nejvíce prodal, měl potom největší provizi.
A každá z nás chtěla mít TU největší provizi.

Člověk se tedy snažil každého zákazníka, kterého si k sobě přilákal, obohatit informacemi, že tuhle věc zkrátka MUSÍ mít! A kdyby ne, bude litovat.
Čtvrt hodiny jim popisujete, jak to funguje, představujete různé druhy, doporučené používání a další věci okolo. Nakonec se s vámi rozloučí se slovy: "Tak já sem přijdu zítra, dnes tu nemám peníze."

Nebo: "Tak my jenom uděláme kolečko a zastavíme se za Vámi."
Nebo: "My si promyslíme jaký druh a vrátíme se."
Ten, kdo tak řekl, se už nikdy neukázal.
Na mou obranu, bylo jich taky několik desítek, které byly z mého vyprávění nadšení a já tak šéfovi mohla vydělat několik tisíc.

Každá práce má své ale. Osmihodinové stání na podpatcích bez jediné možnosti posazení, při malém prodeji zákaz odběhu na oběd a samozřejmě - mně osobně zde hodně klesla má nastavená laťka hygieny.
Ne, že bych byla čuně, které se nemyje, či nepoužívá deodorant, ale je fajn vědět, co budete vlastně na takové práci představovat.
V mém případě bezbolestné epilace si taková ukázka bere i velikou daň.

Ženám, kter si o to vyžádaly, jsem musela předvést TEN efekt. Vyhouply mi jejich (samozřejmě neoholenou) nožku na klín a já jim náš efektivní přístroj předváděla.
Pokud se chcete od jejich roztomilé nožky držet co nejdále a sotva se jí dotknout - nejde to.
Funguje totiž na principu napnuté pokožky, takže druhou rukou jim musíte kůži napínat. Poté společně testujeme, která místa mají oholená a která nikoli. Pořádně si přitom osaháme chlupy a diskutujeme.
Jak milé-

A víte co je na tom nejhorší?
že mi to potom už ani nepřišlo nechutný.


Ačkoli jsem si tak uvažovala, že já bych se jako zákaznice styděla ukázat svoji neoholenou nohu někomu dalšímu, aby si ji mohl na denním světle hezky zblízka prohlédnout.
Co se týče jiných stánků, byla jich tam hromada, snad stovky! Ačkoli já, jako zaměstnanec, nemám v pracovní době možnost si je obhlédnout. Teď už jde jenom o to, jak moc máte velkou vůli a močový měchýř.

Protože třeba já jsem svůj čas, za možnosti odběhnutí na toaletu, investovala do zakoupení vonných bází a pěnových koupelí, které měly v akci! Pak už jsem jenom držela až do konce.
I takový pracovní zážitek může během dvou dnů mnohé přinést! Kromě toho, že jsem poznala nové lidi, získala možná do budoucna nějakou další práci v Německu, tak také jsem obdržela volný vstup na taneční lekce od sousedního stánku (jelikož holčiny byly bez proudu a potřebovaly nabít mobil - a náš stánek proud měl), tak zároveň se člověk trošku otrkal, aby mu už nikdy nepřipadaly cizí chloupky nechutné.


… Fajn, stále je mi to nepříjemné.

MyHers1 Módní přehlídka - PŘIJĎTE!

3. září 2014 v 9:33 | D O M I
"Myslím, že budu skákat radostí až ke stropu!"

Takhle bych asi popsala svou první myšlenku, když mi Anetka oznámila, že opravdu budeme mít módní přehlídku!
A VY jste na ni srdečně zváni!

Ve skutečnosti, nikdy jsem si nebyla jistá, jestli by se mi někdy mohl splnit sen, který je tak náročný. A najednou vlastně díky blogu je to TAK možné. Neuvěřitelné.

Jedná se o naši, jak zajetou, tak ale i ZCELA NOVOU kolekci triček z našeho e-shopu MyHers1!
Celým večerem bude provádět miss 2010 a zpěvačka Jitka Válková!
Samozřejmě se budete moci setkat a pokecat s námi dvěma, už teď se na vás hrozně těším!


Přehlídka se uskuteční 27.září, tedy v sobotu v Praze v klubu FANCY Lounge od 21:00.

Už klikejte účastnění TADY na facebookových stránkách, kde máte o trošku více informací! :)
Udělejte si čas, jelikož budete možná moci i třeba vyhrát jedno z našich triček, nechat se vyfotit a mnoho dalšího!

D O M I & Když chtěla být tmavovláska blondýnou

1. září 2014 v 14:44 | D O M I |  D O M I a...
Ještě stále si pamatuji svůj první melír, kdy jsem jako páťačka naklusala prvního září do třídy s blonďatými pramínky. Jelikož doba, v tu chvíli, rozhodně nenabádala malé holčičky k tomu, aby si barvily hlavu, působila jsem snad poprvé v životě jako rebel.

Ani jsem nečekala, že by mě minula vlna (dozajista) závistivých poznámek, typu: "Nač to? Vždyť přece nemáš šediny!"
I já jsem si do té doby myslela, že až si jednou začnu barvit vlasy, bude mi nejmíň šedesát. Ovšem, to bych nesměla mít tak stylovou mamku, která je v módě o krok napřed, tudíž může nastat ta přechodná hranice, že onen "top" ještě není trendy.

Každopádně jsem měla radost, když o dva týdny později se ve třídě objevilo pět dalších blonďatých hlav.

Ano, to bylo první nadšení, které trvalo asi milisekundu sekundy. Pak na vás dopadne druhá vlna, která vám začne posuzovat hlediska, ze kterých už radost nemáte.
"Neslušej ty vlasy Marušce víc, než mně?"
"Terka má kvalitnější vlasy než já, ten melír na nich vypadá líp."
A už zase nejste spokojení.
A to ani nemluvím o tom, že z někoho mohou blonďaté melírky udělat bohyni, a z jiné odrostlou odbarvenou Arabku.
Já byla ten druhý případ.

Tedy, až v té době, kdy na malou holčičku přišla pubertální krize, a rozhodla si melíry nechat co nejvíce zahustit.
Postupně se ze mě stala tak falešná blondýna, která se nelíbila ani sama sobě. Jako na truc jsem byla ráda: "Jo, jsem blond." Ale v hloubi duši (ba ne, i na plnou pusu jsem často nadávala) jsem věděla, že to není to pravé ořechové.

Musím se přiznat, že jsem navíc byla, za celou svou blond kariéru u kadeřnice asi jenom třikrát, zbytek dobarvování probíhal doma.
A vy dozajista víte, jak vypadají blond vlasy, když se barví doma.
Oranžově.

Takže vážení a milý, celá zoufalá jsem si třeba za večer barvila vlasy nadvakrát, abych ten oranžový sliz alespoň z části vymyla a nechala si alespoň tu společensky nepřijatelnou žlutou.
Člověk pak už ani nehodnotí svou kvalitu vlasů, když vidí, jakou barvu to má, pro Krista pána, na hlavě.
Věřte nebo ne, takhle žít, se mi podařilo čtyři roky. Naštěstí jenom ty pubertální roky, takže tyhle šílené vlasy na venek působily jako veřejný projev odporu, či jak by to nazvali učitelé.

A víte co? Přijde mi, že my, Češi, jsme extrémisti.

S nástupem na střední jsem se rozhodla, že potřebuji změnu. Proto hádejte, po čem jsem sáhla? Prvního září jsem nastoupila na gymnázium jako černovláska. Veliká změna pro mě, veliká změna pro okolí, ovšem ta černá na blonďaté chytla tak uhelnatě, že jsem vypadala jako chodící paruka.
Přesto to stále bylo lepší, než žlutá hlava.

Na celé tohle období jsem si dnes vzpomněla, jelikož mi opět přišla na mysl ta šílená myšlenka se zesvětlením vlasů. Vybavila jsem si veškerá traumata a rozhodla se jim vyvarovat. Pro tentokrát se nezachovám bezhlavě, ani extrémisticky. Dneska už konečně sáhnu po světlé hnědé.

…a možná o tom zase jednou napíšu článek.

Třeba s názvem: "Jak si nedělat světle hnědé ombré vlasy doma."