D O M I & Když chtěla být tmavovláska blondýnou

1. září 2014 v 14:44 | D O M I |  D O M I a...
Ještě stále si pamatuji svůj první melír, kdy jsem jako páťačka naklusala prvního září do třídy s blonďatými pramínky. Jelikož doba, v tu chvíli, rozhodně nenabádala malé holčičky k tomu, aby si barvily hlavu, působila jsem snad poprvé v životě jako rebel.

Ani jsem nečekala, že by mě minula vlna (dozajista) závistivých poznámek, typu: "Nač to? Vždyť přece nemáš šediny!"
I já jsem si do té doby myslela, že až si jednou začnu barvit vlasy, bude mi nejmíň šedesát. Ovšem, to bych nesměla mít tak stylovou mamku, která je v módě o krok napřed, tudíž může nastat ta přechodná hranice, že onen "top" ještě není trendy.

Každopádně jsem měla radost, když o dva týdny později se ve třídě objevilo pět dalších blonďatých hlav.

Ano, to bylo první nadšení, které trvalo asi milisekundu sekundy. Pak na vás dopadne druhá vlna, která vám začne posuzovat hlediska, ze kterých už radost nemáte.
"Neslušej ty vlasy Marušce víc, než mně?"
"Terka má kvalitnější vlasy než já, ten melír na nich vypadá líp."
A už zase nejste spokojení.
A to ani nemluvím o tom, že z někoho mohou blonďaté melírky udělat bohyni, a z jiné odrostlou odbarvenou Arabku.
Já byla ten druhý případ.

Tedy, až v té době, kdy na malou holčičku přišla pubertální krize, a rozhodla si melíry nechat co nejvíce zahustit.
Postupně se ze mě stala tak falešná blondýna, která se nelíbila ani sama sobě. Jako na truc jsem byla ráda: "Jo, jsem blond." Ale v hloubi duši (ba ne, i na plnou pusu jsem často nadávala) jsem věděla, že to není to pravé ořechové.

Musím se přiznat, že jsem navíc byla, za celou svou blond kariéru u kadeřnice asi jenom třikrát, zbytek dobarvování probíhal doma.
A vy dozajista víte, jak vypadají blond vlasy, když se barví doma.
Oranžově.

Takže vážení a milý, celá zoufalá jsem si třeba za večer barvila vlasy nadvakrát, abych ten oranžový sliz alespoň z části vymyla a nechala si alespoň tu společensky nepřijatelnou žlutou.
Člověk pak už ani nehodnotí svou kvalitu vlasů, když vidí, jakou barvu to má, pro Krista pána, na hlavě.
Věřte nebo ne, takhle žít, se mi podařilo čtyři roky. Naštěstí jenom ty pubertální roky, takže tyhle šílené vlasy na venek působily jako veřejný projev odporu, či jak by to nazvali učitelé.

A víte co? Přijde mi, že my, Češi, jsme extrémisti.

S nástupem na střední jsem se rozhodla, že potřebuji změnu. Proto hádejte, po čem jsem sáhla? Prvního září jsem nastoupila na gymnázium jako černovláska. Veliká změna pro mě, veliká změna pro okolí, ovšem ta černá na blonďaté chytla tak uhelnatě, že jsem vypadala jako chodící paruka.
Přesto to stále bylo lepší, než žlutá hlava.

Na celé tohle období jsem si dnes vzpomněla, jelikož mi opět přišla na mysl ta šílená myšlenka se zesvětlením vlasů. Vybavila jsem si veškerá traumata a rozhodla se jim vyvarovat. Pro tentokrát se nezachovám bezhlavě, ani extrémisticky. Dneska už konečně sáhnu po světlé hnědé.

…a možná o tom zase jednou napíšu článek.

Třeba s názvem: "Jak si nedělat světle hnědé ombré vlasy doma."




***
Pro zajímavost jsem si na stránce Mary Key zkoušela virtuální účesy, jak bych DNES vypadala s blond hlavou. Některé vypadaly fakt příšerně, jiné byly ucházející.
Dám vám možnost také do této galerie nahlédnout.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skills of Art Skills of Art | Web | 1. září 2014 v 19:13 | Reagovat

Tyhle "zkušební" fotky mě vždycky u mě strašně rozesmějou :-D Ale myslím, že blond je u tebe celkem v pohodě :-))

Měj se krásně,
skills-of-art.blogspot.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama