Duben 2016

Blog je považován za velké médium

18. dubna 2016 v 22:45 | D O M I |  D O M I a...
Nikdy mne nenapadlo, že by se můj blog dostal do fáze, kdy by se mu opravdu mohlo říkat "blog".
Překvapuje vás toto tvrzení?
Mám totiž na vás hnedka jednu otázku.
Berete svůj blog, za "blog"?
Až donedávna jsem si totiž myslela, že i já něco takového vedu. Byla jsem ovšem na omylu.
____________________________________________________________________________________
Zrovna jsem se nacházela na začátku letního semestru ve druháku, přesněji na předmětu: Internet ve světě komunikace. Musím osobně podotknout, že to je jeden z mála předmětů, který mne v tomto ročníku opravdu zajímá a proto si nenechám ujít ani jednu přednášku.

Stalo se to hned první hodinu, kdy jsme rozebírali internetové deníky.
Dostali jsme se k jakési "kauze" (není možná příhodné to přímo nazývat kauzou), kdy jedna z redaktorek Echa24 (Echo24 - téma samo o sobě, které budu ještě hodně zmiňovat) odešla z České televize, aby se mohla projevovat na maximum, ne-co se týče nějakého snobství, ale svobody projevu.
Možná teď zním jako z doby cenzury, tak to pojmenujme takhle: "Říct vše na plnou hubu."
Založila tedy echo24.

Echo24 je nyní proslulé tím, že říká: kdy chce co chce, nebo co potřebuje, nastíní čtenářům reálný svět, ukáže i druhou stránku politiků, zkrátka a jednoduše… najednou pochopíte vše.

Především se specializuje na komentáře (a pokud ne, tak je to rubrika, kterou mám nejraději a na mém žebříčku dominuje), a víte, že tzv. "blogy" jsou dnes považovány za SAMOTNÉ KOMENTÁŘE?
Ještě chvíli jsme na hodině rozebírali právě dotyčný internetový deník a následně jsme od pana magistra dostali otázku: "No a vede i někdo z vás blog?"
Já vám upřímně říkám - nepřihlásila jsem se.
Kdo z nás vede blog?
No asi všichni.
Podle mě i Ty, Ty, kdo si čteš tenhle článek.
Sice nevidím nikde konkrétní čísla, ale troufnu si říct, že přes půl milionů lidí.
Co se týče mne, sice ano, najde se tu několik článků, dokonce i těch o něco lepších. Ale není to ono!
Možná jsem chvilku uvažovala, že se přihlásím, ale zastavil mne další dodatek typu: "že bychom si váš komentář/článek ROZEBRALI."
CO si na mém článku o Blondýnce, kterou oblbli Karel s Maxem, asi tak rozeberete?
Chápete mě, co tím myslím?

Musí se jednat o nějaké sdělení ke světu. Můj názor na určitou věc, zkrátka publicistika reagující na zpravodajství.
Tím vůbec nemyslel tuhle éru "blogísků". Jedinci z velkých médií považují i takovéhle (téměř) obyčejné blogy za něco velkého. Další komunikační prostředek, kterým můžete sdělit ohromnou informaci a je důležitá pro všechny.
Tak proč by někdo mrhal čas tím, že by na ní psal slátaniny?
Toto byl můj první pokus o "článek na blog".
Myslím, že jsem zase sklouzla někam pryč k okurkám.

VYPRACOVANÁ povinná četba 12

15. dubna 2016 v 9:34 | D O M I

Shaw, G. B.: Pygmalion

Forma
Satirická komedie (=anglická komedie irského původu)
Satirická protože Shaw se k tomuto příběhu inspiroval v antice u Ovidia, tím že převedl antický příběh do moderní doby, do Anglie své současnosti - z toho napětí mezi antickou vzpomínkou a moderním světem vytěžil řadu skrytých i méně skrytých vtipů a narážek.
Próza
Duchaplné, vtipné dialogy. Diskuse o vztazích muže a ženy, o morálce
Hlavní stylotvorný prvek je ironie. Autor chápe ironii jako prostředek k tomu, aby s vtipem, nadhledem a elegancí bez hořké jízlivosti vystavil kritice špatné vlastnosti lidí, společenské konvence a předsudky, které považuje za hloupé a nebezpečné. Ironie mu také umožňuje vyhnout se laciné sentimentálnosti a přidává hře na zábavnosti.
Využití jazyka jako diferencujícího a charakterizačního prostředku - mluva londýnské spodiny X dokonalost a spisovný projev panstva
JAZYK A STYL PSANÍ:
Protože to je divadelní hra, je to celé psáno v dialozích. Příběh je postaven, na srovnávání pouličního jazyka londýňanů a královskou angličtinou nejvyšších kruhů.
Často tam jsou používána hovorová, někdy až vulgární slova. Myslím, ze to slouží k většímu přiblížení diváka/čtenáře k postavám a k prostředí, ve kterém postavy žijí. Pan Shaw vlastně uvedl tento druh angličtiny na jeviště. Je to psáno velice vtipně. Pan Shaw je považován za mistra dialogů. Dokázal je dovést do dokonalé pointy a to nejen v Pygmalionu.
Postavy
Henry Higgins - samolibý profesor fonetiky, starý mládenec, zájem o vše co může být předmětem vědeckého studia, ale o citový život lidí se nestará, věří, že je to on, kdo z květinářky vytvořil okouzlující dámu
Líza Doolitlová - její proměna se stala hlavně díky ní - vlastního zrání, rozvinutí schopností a pílí. Pouliční květinářka, přirozenost, bystrost, půvab - citová při opětování lásky Fredymu, ale on sám pro ni zdaleka není ideálním partnerem, ona ho svou citlivostí a přirozenou inteligencí několikanásobně převyšuje. Emancipovanost a morální převaha nad světem vyšší společnosti.
Plukovník Pickering - Higginsův přítel, více galantní než Higgins, fonetiku obdivuje, ale nevyučuje, bezstarostný
Fredy - nemajetný, trochu hloupý
Otec Lízy - pan Doolitle - popelář, svérázný typ, přizpůsobivý konvenčním mravům vyšší společnosti - přijímá od Higginse peníze za to, aby propagoval mravní konvence, kterými přitom sám předtím pohrdal.
Kompozice
Začíná předmluvou ke hře. Autor nespokojen s Angličany, že nemají úctu ke svému jazyku, nechce se jim učit děti jak ho používat. Potřebují nadšeného FONETICKÉHO reformátora a tak jím udělal hl. hrdinu své hry.
Hra je rozdělená do pěti ti aktů
Romantický půdorys je narušován jejím kompozičním uspořádáním tak, aby vyústění jednotlivých situací odporovalo všeobecnému předpokladuNejvýrazněji se to děje v závěru hry - lze označit za happyend, ale pouze zdánlivý, falešný.
Prostor a čas - měšťanské prostředí soudobého Londýna
Význam sdělení, hlavní myšlenka
Téma ženské emancipace, autorův útok proti společenským předsudkům, konvencím a lidským slabostem; kontrast: kultivované, ale strnule nepřirozené měšťanské vzdělanecké prostředí X přirozený půvab, citovost a citlivost obyčejné dívky, morálně převyšující panský svět
Inspiraci ke své neslavnější komedii nalez autor v Ovidiových Proměnách.
Hra odkazuje k příběhu o Pygmalionovi, který vytvořil sochu krásné dívky, do níž se zamiloval. Svoji láskou dívku oživil a dívka jeho city opětovala. Shaw tento příběh přenesl do Anglie své současnosti.
Dílo bylo inspirací pro vznik jeho muzikálové verze - My Fair Lady (režie F. Loew).
Také inspiroval Vančurovu hru - Josefina
Také jeho politický spis Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu parafrázoval P. Tigrid v knize Průvod inteligentní ženy po vlastním osudu.

VYPRACOVANÁ povinná četba 11

15. dubna 2016 v 9:29 | D O M I

Steinbeck, J.: O myších a lidech

John Ernst Steinbeck v prózách utíká k venkovu. Mystický nádech. Píše o lidech, kteří mají živelné povahy. Vztah k půdě.
1.pol 20.stol pohled zdola, shora. Odstranění tabu. Děj se různě prolíná. Amerika - ztracená generace (Hemingway) Getrůda Steinová je takto označila. Něumějí se po válce zařadit do obyčejného života.
DÍLO
Jeho hrdinové jsou obyčejní lidé, většinou zemědělci. Jeho díla jsou zasazena do období krize. Se svými hrdiny soucítí, neboť se znal s lidmi, jako jsou oni, a na vlastní kůži zažil jejich bídu. Jeho soucit se však nijak zvlášť neodráží na jeho stylu.
Literární druh a žánr:
sociální novela (próza, epika)
Literární směr:
vydáno r. 1937 - jedno z prvních úspěšnějších autorovych děl; ztracená generace
Slovní zásoba:
dominuje zde hovorovy jazyk s mnoha slangovymi vyrazy, obecná čeština
Stylistická charakteristika textu:
mnoho dialogů; v textu převažuje běžné a srozumitelné vyprávění
Vypravěč:
vypravěčem je sám autor - vnější pozorovatel děje (-er forma)
Postavy:
GEORGE MILTON: obětavě se stará o zaostalého Lennieho, kterého má velice rád; je pro něj ochoten udělat cokoli; v závěru ho čeká nejtěžší rozhodnutí;
LENNIE: velky, silny, neohrabany a mentálně zaostaly; neumí kontrolovat svou sílu; George ve všem poslouchá a bezmezně mu věří;
PANÍ CURLEYOVÁ: hezká a vyzyvavá žena; svého manžela nemiluje; aj.
Děj:
George Milton a Lennie Small jsou dobří kamarádi, kteří chodí za prací od jednoho ranče k druhému → mají sen, že si za vydělané peníze koupí vlastní
hospodářství, kde se Lennie bude starat o králíky → Lennie je mentálně zaostaly hromotluk, poslouchá George na slovo a bezmezně mu věří → rád hladí hebké věci (hlavně štěňátka nebo myši), ale vzhledem ke své neohrabanosti (neuvědomuje si svou sílu) většinou zvířátka rozmáčkne → na ranči se setkávají s invalidou Candym, ktery chce s chlapci založit vlastní hospodářství, čímž jejich sen získává reálné obrysy → syn majitele ranče (Curley)
Lennieho provokuje, ten mu v souboji nechtěně zlomí ruku → Lennie se také nachází v zájmu paní Curleyové → velice se jí líbí jeho živelnost a provokuje ho → jednou ho nechá, aby ji hladil po vlasech → Lennie však znovu nekontroluje svou sílu a když začne žena křičet, omylem ji zlomí vaz → zmateny a vyděšeny Lennie uteče k potoku → tam se setká s Georgem, ktery vidí, co se stalo → ví, že by Lennie za svůj čin neunikl lynčování obyvatel
a rozhodne se mu další trápení ušetřit tím, že ho zastřelí.
Prostor: americky jih (údolí Salinas v Kalifornii) - USA
Čas:
30. léta 20. století

VYPRACOVANÁ povinná četba 10

15. dubna 2016 v 9:28 | D O M I

Hemingway, E.: Stařec a moře


Epika - žánr novela
Próza
Spisovný jazyk, k oživení děje a obrazu prostředí v překladu ponechány španělské výrazy; úsporné výrazy; strohá stylizace vět, zvláště v dialogu
Obecná označení - stařec, ryba, chlapec, moře, žraloci
Vnitřní dialogy a oslovování sebe sama - tak je vyjádřena starcova samota
Metafory o životě - člověk, příroda, zlo
Odkazy ke křesťanské symbolice - utrpení starce, těžké lano jako kříž, stigmata ran a na jeho dlaních

obsah

Epika - vypravěč, děj a kompozice, postavy, čas, prostor
Děj
Příběh je překvapivě prostý. Starý rybář Santiago po dlouhých dnech bezúspěšného lovu vyplouvá na moře, sám, bez chlapce, který mu předtím pomáhal. Na návnadu, kterou připravil chlapec, se mu podaří chytit rybu. Jde o mohutný exemplář mečounovitého marlina, který v zuřivém zápase o svůj život vleče za sebou loď i se starcem, a trvá dva dny a dvě noci, než zvířeti dojdou síly. Hned poté, co se podaří starci rybu harpunovat, napadnou kořist žraloci a ohlodají jí na kost. Smrtelně vyčerpaný Santiago se vrací do vesnice jen s kostrou svého úlovku.
Chronologická kompozice
Umělecká intenzita výpovědi spočívá právě v její prostotě.
Stařec Santiago - představuje jednu z charakteristických hemingwayovských postav.
Samotář odloučený od společnosti, zamlklý samorostlý člověk, který se rozhodl vést boj na život a na smrt, pevný charakter, jednoduchý člověk žijící v souladu s přírodou, respektive v ryzím zápase s ní.
Já ho vidím jako ztělesnění neskutečné odvahy -"Ale člověk není stvořen pro porážku" "Člověka je možno zničit, ale ne porazit"; zajímavý vztah k víře a k Bohu - Bože pomoz mi, pak odříkám sto otčenášů…
Chlapec Manolin - věrný a obětavý pomocník při rybolovu a oddaný starcův žák
Prostor a čas - kubánská vesnice poblíž Havany, 40. léta 20. století
Význam sdělení, hlavní myšlenka
Hluboce dojemný příběh o starém rybáři je epickou metaforou o životě
V pasážích, ve kterých stařec uvažuje o svém poměru k obrovské rybě, se kterou zápasí - nám autor ukazuje, že člověk s přírodou bojuje a podmaňuje si ji, protože takový je jeho úděl a poslání, ale zároveň ji obdivuje a prolíná se s ní.
Dílo je oslavou lidské statečnosti a houževnatosti, mezilidských vztahů (starce s chlapcem a ostatními rybáři). Ovšem ukazuje také pocit marnosti nad lidským jednáním. → V té podvojnosti Hemingwayova vidění je právě obsažen celistvě autorův názor na svět a lidský úděl. Boj s překážkami se ukazuje být důležitější hodnotou než jejich případné překonání, ovšem za důležitého předpokladu, že tento oj byl veden čestně a s plným nasazením a že jsme pro dosažení cíle udělali opravdu všechno.

VYPRACOVANÁ povinná četba 9

14. dubna 2016 v 19:44 | D O M I

1. Wilde, O.: Obraz Doriana Graye


Období: DEKADENCE
19.-20. Století
Byl to odpor ke společnosti. Jsou to pocity nudy a zoufalství a pesimistické názory. Lidé milovali sami sebe především = narcismus.
Dendiové = dnešní metrosexuálové, muži z vyšší společnosti, kteří se o sebe hodně starají, nosí poslední módu, jsou povrchní.
druh - próza
žánr - román
Téma - věčné mládí, narcismus
Autor - Anglie (londýn), vyprávění: er-forma, časté dialogy oživující děj.
Kompozice - Paralelní, s dějovými odbočkami (rodina Sybily, Dorianův vkus), jen lehce retrospektivní (vzpomínka na Dorianovi opatrovníky)
Příběh je smyšlený.
Je nejspíš psán na několika základech vlastních zkušeností. Z četby se dá poznat ,,Ano, tohle psal Oscar Wilde". Kniha zachycuje umělecké pohnutky homosexuality. Samotný O.Wilde rád provokoval ohledně homosexuality jak chováním, tak oblečením. Toužil být za každou pozornost středem pozornosti. Zajímavostí je, že se svým založením podobal zhýralému Henrymu.
Postavy:
  • Dorian Gray - Krásný, mladý hoch, který se mění v "monstrum" pod vlivem Henryho Wottona. Krásný, nakonec se nechá unést, že krása je víc, než cokoli jiného. Lze ho lehce zmanipulovat
  • lord Henry Wotton - Pyšný, zhýralí člověk. Co věta, to úvaha. Hodně dá první dojem. Vzhled je pro něj to nejvíc, co může být. Oblíbí se Doriana pro jeho krásu a to, co vše ho může "naučit". Muž znalý života, rád filozofuje, poučuje, manipuluje Dorianem. Opovrhuje chudinou a těmi, kteří se mu nedokáží vyrovnat.
  • Basil Hallward - Malíř, jehož mistrovská díla byla spjata s Dorianem, kterým byl on sám dočista okouzlen. Občas naštván na Henryho, že mu přebírá Doriana. Čestný muž, nezkažený společností, protože stojí tak nějak mimo ni.
  • Sibyla Vaneova - Nadaná, mladička herečka, zamilovaná a zcela oddaná Dorianovi. Chudá mladá herečka, která se zamiluje do nezkaženého Doriana, který už však je pod vlivem lorda Henryho, a tak více než ji, miluje umění, které ztvárňuje v Shakespearovy a v dalších hrách, ve kterých hraje. Poté, co zahraje jeden večer špatně, ji Dorian odvrhne a ona se toho večera celá zoufalá zabije.
  • James Vane - bratr Sibyly, lehce neotesaný dobrodruh, námořník.
  • pan Issacs - ředitel druhořadého divadla, kde hraje Sibyla. Kdysi pomohl finančně rodině Vaneových a žádá si za to Sibylu jako herečku.
  • Alan Campbell: Vědec a chemik, jenž býval Dorianovým přítelem. Dorian si ho nechá zavolat, když se potřebuje zbavit Basilova těla. Alan to pod výhružkou udělá. Poté už je viděn mimo společnost, mimo jiné v opiovém doupěti.
  • sir Geoffrey Clouston
JAZYK A STYL:

Vyprávění je proloženo popisy přírody, interiérů a charakteristikami členů vyšší anglické společnosti, jež mají mnohdy ráz zesměšňující karikatury.
Podobně jako ve svých dramatech i zde se Wilde projevil jako mistr v zobrazování dialogů. Rychlé konverzační pasáže jsou protkány paradoxy, aforismy a duchaplnými sentencemi vytvářejícími odbočky, které jsou místy velmi volně spojené se základní dějovou linií.
Barvitá vyjádření, hodně myšlenek a rozumových pochodů a názorů, které interpretuje hlavně lord Henry. Slang ulice obohacený o francouzštinu, která je na konci knihy přeložená do češtiny. Celé dílo je děleno na 20 kapitol. Psáno v er-formě, chronologicky s častou přímou řečí."
Spisovná čeština
Hodně knižní výrazy (jinošství, nestvůrný,
KOMPOZICE
Doba: 19. století
Místo: Anglie - z velké části Londýn, ale i venkov
ZNAKY:
  • utopický román
  • promítnutí autorova života do díla - muži mají mírně homosexuální sklony (zamilují se do krásy Doriana Graye)
HLAVNÍ MYŠLENKA:
Krása může zkazit a zničit člověka. Láska probouzí ve člověku touhu po dobru. Lidé dají na první dojem, je pro některé více to, co vidí, než je uvnitř → nemělo by to tak být.
Charakteristika díla
- jediný autorův román
- vyskytují se zde i verše
- dekadentní prvky
- obsahuje hororové prvky
- homosexualitu, která byla v tehdejší době nepřípustná
- spíše menší rozsah
- členěno na kapitoly - celkem 20, bez ilustrací
- autor sepsal vlastní předmluvu
Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha.
Knihy jsou buď dobře napsány nebo špatně napsány.
Charakteristika vyprávění
- objevuje se zde mnoho překvapivých zvratů, nečekaný závěr
- chronologické svižné vyprávění, několik retrospektivních pasáží
- zaměřeno na jednu ústřední postavu, o ostatních postavách se více dozvídáme jen, když
jejich jednání nějak souvisí s hlavní postavou
- prostor: odehrává se jen na několika málo místech, převážně v Londýně
- vyprávění zaměřeno na děj, dialogy a monology postav
- hodně filozofických úvah o životě, smyslu života
- vyprávěn kratší časový úsek - zhruba osmnáct let s jedním větším časovým skokem (11.ka-
pitola - jen stručný souhrn událostí během cca 20 let)
- vypravěč: nevíme o něm nic, stojí mimo příběh,

- jazyk: srozumitelné, ne příliš složitá stavba vět, spisovný jazyk, některé cizojazyčné (latinské, francouzské) vysvětleny na konci knihy

- čtenář nucen k zamyšlení nad filozofickými myšlenkami
- poukazuje na to, že člověk může být někým ovládán, aniž to tuší; nejbližší přátelé člověka
ovlivňují více, než si myslí.

VYPRACOVANÁ povinná četba 8

14. dubna 2016 v 19:42 | D O M I

Arbes, J.: Sv. Xaverius


Arbes člověkem, kterému se podařilo rozšifrovat Máchovy deníky.
1835 ho rozluštil a vydáno jen pár děl, až v roce 1893 byl vydán.
Věnoval se i SOCIÁLNÍMU ROMÁNU - v tom kořeny UTOPIJE (nesplnitelné představy.) (Štrajchpudlíci, Kandidáti existence, Moderní upíři.)
Jakub Arbes zakladatelem nového literárního útvaru:
ROMANETO:
Jakýsi malý román, ve kterém je nastolena nějaká záhada (až nadpřirozená).
A teď ten Arbes, protože miloval tu techniku, tak to objasní absolutně reálně vědecko technickou cestou.

-AUTOR
Autor je v knize vtělen do samotného vypravěče, tedy hlavního hrdiny (psáno ich-formou).
•Romaneto
•Dějově zasazeno do prostředí Prahy 1. pol. 19. stol.
•Je nazváno podle obrazu mučedníka sv. Xaveria umístěného v pražském kostele sv. Mikuláše. •Stejnojmenný hrdina, s nímž se seznámí novinář-vypravěč příběhu, hledá v obraze na základě staré rodinné legendy, zprostředkované jeho babičkou dříve sloužící u malíře Františka Xaveria Balka, autora zkoumaného obrazu, zašifrovanou mapu k ukradenému pokladu. K bádání volí důmyslnou matematicko-logickou metodu, která na čtenáře působí velmi věrohodně.
•Spojením určitých bodů na obraze najde hledané místo, kam se jedné noci s novinářem vypraví. •Místo pokladu však najdou plechovku s barevnými kameny. Při náhlé bouřce zažijí zvláštní přírodní úkaz a následuje halucinace.
•Xaverius v šoku uteče a novinář se s ním náhodně setká až po třech letech ve vídeňském vězení. •Xaverius je neprávem odsouzen za krádež v kostele a vlivem vyčerpání umírá dříve, než mu novinář stihne poskytnout pravdivé alibi.
•Závěr zůstává otevřený, nabízí čtenáři spoustu otázek a dohadů.
•Pro Arbese je děj záminkou pro popis otázek sociálních, estetických, filozofických či vědeckých. •Napínavý fantastický děj, v němž rozum a logika vítězí nad iracionálními jevy, mistrně propojuje s živou realitou a dobovou aktuální problematikou.
-POSTAVY
Xaveriovi, autorem smyšleným protagonistovi, se pod slupkou podivína skrývá nevinnost a bezbrannost. Jeho popis a příběh vypráví druhá bezejmenná postava, povoláním novinář, nesoucí autobiografické rysy. Z rozhovoru těchto postav a komentářů novináře-vypravěče, který stojí většinou mimo děj jako jeho pozorovatel, se čtenář dozvídá důvod zvláštního chovaní Xaveria, který pravidelnými návštěvami pražského kostela sv. Mikuláše významně prozkoumává obraz sv. Xaveria.
· Arbes (autor) - vypravěč je sám hlavní postavou děje, pro zjednodušení ho nazvu pravým jménem "Arbes", jiné jméno není v textu zmíněno
· Xaverius - neznámý člověk, kterého Arbes potká v chrámu sv. Mikuláše, vypráví mu svůj příběh, stávají se přáteli. Xaverius je podle knihy velmi podobný Svatému Xaveriovi (na obrázku)
5. Jazyk a styl
• Prvky: romantismu, utopie, detektivky a hororu.
• Tyto různé žánry v jednom celku dávají textu dramatický a dobrodružný náboj.
• Neobvyklý příběh prostupují autorovy filozofické, sociální a odborné výrazy (z oblasti výtvarného umění, racionálně konstruované vědecké výklady).
• Arbes kombinuje dva vypravěče, vyprávění smyšlené postavy s určitým jménem a příběhem a vyprávěním nejmenovaného publicisty se znaky samotného autora.
• Pomocí jejich výpovědí zvyšuje záhadnost, nabízí čtenáři pohled z různých úhlů s častým použitím výrazů pochybnosti (možná, patrně, zdá se mi, myslím apod.).
7. Vliv díla
Po první módní vlně v 70. letech 19. stol., kdy obraz sv. Xaveria nutkal ke shlédnutí mnoho mimopražských návštěvníků, se obecněji romaneto jako nový žánr neprosadilo.
V naší kultuře zdomácnělo pouze zásluhou Arbese, který některé postupy tohoto novátorského žánru aplikoval i na látky kulturněhistorické, což bylo tehdejší dobou přijímáno s rozpaky a výhradami. Přesto v jeho díle našli inspiraci autoři 20. stol., např. K. M. Čapek-Chod, J. Havlíček, V. Nezval, L. Klíma.

Umělecké rozhraní
Dílo je na pomezí realismu a romantismu, obsahuje jak romantické, tak realistické prvky.
Realistické prvky

VYPRACOVANÁ povinná četba 7

14. dubna 2016 v 19:38 | D O M I
Borovský, K. H.: Král Lávra
Patří mezi nejvýraznější realisty.
*Narodil se na Vysočině - vesnička Borová.
V 9 letech odchází studovat do Jihlavy na gymnázium a poté přechází do německého brodu - dnes Havlíčkova brodu.
Už v mládí se velmi ostře projevoval proti všem.
Tatínek z něj chce advokáta, maminka kněze.
Nastoupil do kněžského semináře - pak z něj vystupuje a jede do Ruska.
Z počátku tam pracuje jako vychovatel. Líbí se mu tam.
Ale pak zase ne.
AUSTROSLÁVISMUS = uznávání slovanství.
Vidí, jak jsou všichni opilí, jak se lidé chovají k mužíkům (nejchudší lidé v Rusku) a nelíbí se mu tam a tak se vrací do Čech.
Do literatury vstupuje ostrou kritikou Josefa Kajetána Tyla - povídka POSLEDNÍ ČECH → otevřelo mu to dveře do žurnalistiky. Nastoupil do Národních novin: těm vymyslel humoristickou přílohu = ŠOTEK.
Psal tam všechno otevřeně. Pak ŠOTEK zakázán.
Borovský často před soudem, musí svoje články obhájit. Odchází z Prahy a vydává časopis SLOVAN (politika, narážky). Slovan tak velký úspěch - z Borovského jeden z nejlepších podnikatelů. Vláda to nechce, tak mu nabízejí velmi slušnou sumu, ať to zruší. Borovský že ne, ale stejně je deportován.
Roku 1851 byl deportován do Brixenu. Doma nechává manželku a svojí dceru.
Tam žije docela dobře v tom Brixenu. Má tam bydlení, příjem, a když ho navštíví manželka, která trpí tuberkulózou - nakazí ho. Když se může vrátit domů - je matka s dcerou už mrtvá. Zemřeli na tuberkulózu. A Borovský umírá o rok později. Božena Němcová položila trnovou korunu (nepřípustná činnost) na jeho hrob, jako znamení klidu.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ ČÍNNOST - • novinářská (Šotek, Slovan, Pražské noviny, Národní noviny.)
politická (proti myšlence AUSTROSLÁVISMU = snaha, která chce, aby všechny slovanské národy žili jednotně v Rusku.)
literární (lit. Kritika, satirické veršované skladby, oprášil velmi starý lit. Žánr EPIGRAM = krátká veršovaná skladba, velmi satirická, útočná - 2 části:
1. začátek myšlenky (úvod)
2. výrazná pointa
Sám Borovský říkal: ,,Malá nádobka, do které hněv svůj nalévám, aby mi srdce neužrala."
Epigramy rozdělil do 5 částí a věnoval je KRÁLI, VLASTI, CÍRKVI, MŮZÁM, SVĚTU.
Díla: Král Lávra, Křest svatého Vladimíra.

Postavy:
Král: nechce, aby někdo věděl o jeho tajemství, aby se neponížil. Přihlouplý, hodný. (3.a 4.sloka)
Kukulín: mladý, staré vdovy syn, zná královo tajemství, čestný.
Červíček: muzikant, který ztratil k base kolíček, bystrý.
Matka: starostlivá
Prostředí a období:
Děj se odehrává v Irsku, báseň vychází ze staré irské pověsti. Postava krále Lávry ukazuje vlastnosti panovníka Ferdinanda, který v té době seděl na císařském trůně ve Vídni. Oslí uši jsou tedy politickým symbolem.
Autor: Karel Havlíček Borovský
Příběh se odehrává: v Irsku
Znaky: Příběh vychází ze staré irské pověsti. Veršovaná skladba, sloka: 3 verše; rým a b c b d d b. Personifikace, ironie, alegorie.
Myšlenka díla: Výsměch vládě jednoho člověka, omezenosti panovníků. Tolik lidí zemřelo kvůli hlouposti jednoho krále…!
DRUH: Poezie ŽÁNR: Epický (Lyricko-epická satirická pohádka)
Kompozice:
MÍSTO: v Irsku ČAS: Děj se odehrává na letnice
JAZYK: Spisovný, ale i nespisovný (obecná čeština - ,,můj syn jedinej.")
• strofy: pravidelné
• verše: v každé strofě 7 veršů
• rým: sdružený, obkročný, střídavý
Okolnosti vzniku díla:
Báseň napsaná roku 1854 byla vydána poprvé až roku 1870. Vznikala za autorova pobytu v Rusku, kdy Havlíčka poprvé napadlo napsat satiru, jež by zesměšňovala panovníka. Jako předloha mu posloužila irská pověst o králi, kterému narostly oslí uši.
Vliv díla:
Toto dílo bylo zfilmováno roku 1950 jako animovaný film.
Shrnutí, hodnocení a doporučení.
Dílo je svižné, připomíná pohádku, jednoduše napsané, ale přesto s nějakým ponaučením.
• Krále Lávru zhudebnil Jaromír Nohavica.

VYPRACOVANÁ povinná četba 6

14. dubna 2016 v 19:34 | D O M I
Doyle, A. C.: Pes baskervillský
Sir Arthur Ignatius Conan Doyle (1859, Edinburgh, Skotsko, Velká Británie -1930),

DĚJ: Příběh se otevírá, když Holmese a jeho přítele Dr. Watsona navštíví v jejich bytě v Londýně Dr. James Mortimer, který přináší příběh záhadné smrti svého pacienta sira Charlese Baskervilla. Mortimer žije v Dartmooru, což je známá oblast blat a vřesovišť v Devonu v jihozápadní Anglii. Sir Charles Baskerville se obává rodinné kletby, která prý od časů anglické občanské války stíhá členy rodu Baskervillů. Neboť prý darebný Hugo Baskerville unesl v té době dceru místního farmáře a uvěznil ji ve svém zámku, odkud mu ale utekla. Společně se svými kumpány ji pronásleduje přes pustinu blat, ale je zabit obrovským černým psem, který od té doby pronásleduje rod Baskervillů.
Sir Charles je nalezen mrtev za podivných okolností a Mortimer, kterému se vše toto nezdá, se vypraví za Holmesem, aby případ objasnil. Navíc je oznámeno, že po siru Charlesovi převezme panství jeho vzdálený synovec z Ameriky, Henry Baskerville. Po jeho příjezdu se Watson společně s ním a Dr. Mortimerem vypraví do Devonu, aby se mohl Henry ujmout svého majetku. Postupně se zde objevují boční linie příběhu, kdy vyjde najevo, že uprchlý vrah Selden je bratrem služebné v zámku a jiná další tajemství. Holmes, o kterém si všichni myslí, že je v Londýně, je však v Devonu a řeší případ tam. Postupně vyjde najevo, že skutečným vrahem sira Charlese byl opravdu pes, ale žádná kletba, ale pes z masa a kostí, kterého poslal Stapleton, který se chtěl zmocnit majetku rodu Baskervillů a musel sira Charlese odstranit. Nakonec je však jeho plán i na zabití sira Henryho překažen a sám Stapleton hyne v Grimpenských bažinách. Holmes případ vyřeší, sir Henry se ožení s manželkou Stapletona, kterou vydával za svoji sestru, a která se jej snažila od jeho plánů odradit a zastavit jeho krvavé tažení za majetkem a příběh končí do jisté míry šťastně.
Děj se odehrává v Londýně a na baskervillském zámku v Dvonshiru asi okolo roku 1890. Príběh vypráví o složité spleti hádanek a rébusů, ktrerým musí čelit detektiv Sherlock Holmes. Jde o záhadu úmrtí sira Charlese Baskervilla, kterého, jak se předpokládalo, zabil pes baskervillský. Legenda o psovi baskervillském, která se dědí z pokolení na pokolení, hovoří o prokletí Huga Baskervillského za jeho nekalé a nemravné úmysly. Na blatech ho našli mrtvého a v dálce zaslechli zavýt psa, kterého předtím videli u mrtvoly. Doktor Watson a Sherlock Holmes při pátrání zjistili, že vrahem není nadpřirozený zjev, ale hmotný človek. Zároveň je varuje neznámý informátor, který ví, o co jde.
Po přicestování do Devonshiru se začaly odehrávat zajímavé věci. Na blatech se skrývá utečenec - vrah a Sherlock Holmes, který přesvědčí doktora Watsona a Henryho Baskervilla zabydlujícího se na zámku, že zůstal v Londýně a pracuje na jiném případě. On se však ukrývá v blatech ve staré chatrči, aby mohl pozorovat okolí. Dedukcí Holmes zjistí, že vrah je soused pana Henryho Baskervilla - pan Stapleton. Jenže Stapleton chce zabít Henryho, aby získal jeho majetek, vymyslí plán, jak ho zavraždit. Omylem však zabije utečence, který měl oblečené Henryho šaty, protože mu je daroval. Sherlock Holmes se Stapletona pokusí chytit při činu, a tak pošle Henryho k Stapletonovi na návštěvu a požádá ho, aby se vracel cestou domů po blatech. Stapleton se ho pokusí zabít pomocí svého psa, kterým zabil Charlesa Baskervilla. Psa sice zastřelili, ale Stapleton se při útěku utopil v bažině.
Originální název:
The Hound of the Baskervilles
Překlad:
František Gel
Nakladatelství:
Státní nakladatelství dětské knihy; Praha 1966

Hlavní postavy:

  • Sherlock Holmes - detektiv, mistr logické dedukce
  • Dr.Watson - Sherlockův spolupracovník
  • Doktor Mortimer - lékař a přítel zesnulého sira Charlese
  • sir Henry Baskerville - poslední z rodu Baskervillů, ohrožený kletbou
  • Jack Stepleton - etymolog a přítel rodiny Baskervillů, následně podvodník a vrah, levoboček z rodu Baskervillů

Obsah:

Dr.Watson, spolupracovník detektiva Sharlocka Holmese a vypravěč příběhu, odjíždí se sirem Henrym Baskervillem na dědičný zámek do Devonského hrabství. Místní lékař Mortimer seznámil totiž Holmese v jeho londýnském bytě na Baker Street se starým rukopisem pojednávajícím o staré kletbě rodu Baskervillů, hrůzyplném psu-zabijákovi, a požádá ho o pomoc při objasnění smrti sira Charlese Baskervilla, u jehož mrtvoly se objevily velké psí stopy.
Zámek obklopuje atmosféra tajemství a děsu - příšerné psí vytí, světelné signály z blat a tajemný cizinec. Vyjde najevo, že cizincem je Holmes, který inkognito usiluje přijít záhadě na stopu.
Tajemné a nadpřirozené jevy jsou postupně racionálně vysvětleny. Zdánlivě nadpřirozený příběh je příběhem důmyslně připravené vraždy. Vrahem se ukáže být etymolog Stepleton, levoboček rodu Baskervillů, který se rozhodl využít legendy.
Při Holmesově připravené léčce je pes chovaný Stepletonem na ostrůvku v bažinách zabit a jeho pán při útěku utone v bahně.
Lit. druh: epika

- román patrí k detektívnej literatúre

- zlo tam predstavuje:
- záhadný vrah, ktorý používa ako zbraň starú legendu o psovi baskervillskom
- neznámy väzeň, ktorý sa ukrýva na slatinách

- dobro tam predstavuje:

- detektív Sherlock Holmes a jeho priateľ doktor Watson

- v diele sa nachádza mnoho opisov prostredia, predmetov, miestností, ľudí...
- príbeh obsahuje veľa napätia, nečakaných situácií, ale aj vtipné momenty, ktorými chcel autor vytrhnúť príbeh z jednotvárnosti
- román je bohatý na zastarané slová a archaizmy
- Pes baskervillský je písaný sčasti formou denníku
- rozprávačom príbehu je doktor Watson
- v diele sa rozlišuje reč autora - rozprávača a reč postáv
- román Pes baskervillský je jedna zo série pokračovaní o záhadách s hlavnou postavou Sherlockom Holmesom
- Román Pes baskervillský bol niekoľkokrát úspešne sfilmovaný



Charakteristika hlavných postáv:
Sherlock Holmes - detektív, múdry, mal úžasné dedukčné schopnosti, jeho charakteristickou vetou bola: "Watson, poznáte moje metódy.", Watsona vždy nabádal k tomu, aby si precvičoval svoje dedukčné schopnosti, rozvážny, chladnokrvný, vždy stál za dobrom, citom vo svojej práci nedával prednosť, bol veľmi slávny pre svoje činy, preňho charakteristický opis bol: havraní nos, úzke oči, podlhovastá tvár, vysoká a chudá postava, ostrú tvár mal opálenú slnkom a ošľahanú vetrom; nosil vlnený oblek a plátenú čiapku, vždy až prehnane dbal na osobnú čistotu

Doktor Watson - blízky priateľ Sherlocka Holmesa, snažil sa využívať svoje dedukčné schopnost, aj keď často neúspešne, dbal na poriadok, vzdelaný, vždy sa snažil splniť to, o čo ho Holmes požiadal, rozvážny, nedočkavý, dbal na spravodlivosť, domácky typ

Charakteristika vedľajších postáv:
Henry Baskerville - dedič baskervillského zámku, priateľský, spriatelil sa s doktorom Watsonom aj Sherlockom Holmesom, dbal na poriadok, nemal rád komplikovanosť, niekedy trochu nerozvážny, mladý, pán Stapleton sa ho pokúšal zabiť

Pán Stapleton - prefíkaný, múdry, druhý dedič baskervillského zámku, aj keď o tom skoro nikto nevedel, kedysi učiteľ, mal manželku, ktorú každému predstavoval ako svoju sestru, choval psa, ktorého maskoval ako dávnu legendu a pomocou neho zabil Charlesa Baskervilla, krutý

Pes baskervillský - dávna legenda rodu Baskervillovcov, pán Stapleton legendu využíval na vraždy, a to tak, že si na trhu kúpil najväčšieho psa, akého mali, ukryl ho v slatinách v jaskyni a aby vyzeral hrôzostrašne, použil naňho fosfor, potom mu svietili oči aj hriva, v jaskyni ho nechával vyhladovať, aby bol ešte strašnejší, pán Charlesa Baskervilla zomrel od strachu keď ho uvidel, pretože mal slabé srdce, pes zabil aj väzňa, ukrývajúceho sa na slatinách a skoro zabil aj Henryho baskervilla, ale nakoniec psa zastrelili.

CHARAKTERISTIKA
Detektivní román s napínavou a hrůzostrašnou atmosférou a hororovým příběhem. Napětí roste s postupujícím dějem.
Je to třetí ze čtyř románů se Sherlockem Holmesem. Další příběhy byly povídkové.

POSTAVY
Sherlock Holmes - Soukromý detektiv. Je výjimečně inteligentní, miluje záhady a řeší je svou oblíbenou metodou dedukce. Ostatním lidem dává najevo, že je chytřejší. Rád poučuje doktora Watsona, má radost, když se Watson mýlí. Je ctižádostivý, urážlivý, vychloubačný a ironický. Je to sportovní typ, kdysi boxoval. Neodmyslitelně k němu patří károvaná čepice, dýmka a housle. A kokain. Žije na adrese Baker Street 221b v Londýně.
Doktor John Watson - Dobrosrdečný a starostlivý přítel a společník Holmese. Bývalý voják, který se po zranění vrátil do Londýna. Watson je vypravěčem románu a jakýmsi kronikářem Holmesova detektivního života.
Henry Baskerville - Americký synovec sira Charlese Baskervilla, který dědí jeho zámek a majetek.
Dr. Mortimor - Lékař a přítel Baskervillů. Upozorňuje Holmese na podivné úmrtí sira Charlese. Pomáhá Watsonovi s vyšetřováním i ochranou sira Henryho.
John Stapleton - Přírodozpytec. Je drobný a hubený. Je to chytrý a mazaný tyran, prohnaný a nebezpečný muž, který se neštítí vražd kvůli majetku.

Příběh je vyprávěn v ich-formě, vypravěčem je dr. Watson. Jazyk je spisovný. V ději se objevují popisné pasáže, které mají navodit hutnou a napínavou atmosféru.
- Sherlock Holmes - detektiv, mistr logické dedukce
- Dr.Watson - Sherlockův spolupracovník
- Doktor Mortimer - lékař a přítel zesnulého sira Charlese
- sir Henry Baskerville - poslední z rodu Baskervillů, ohrožený kletbou
- Jack Stepleton - etymolog a přítel rodiny Baskervillů, následně podvodník a vrah, levoboček z rodu Baskervillů)

1. Jazyk a styl
Pes Basekrvillský je psán (stejně jako všechny Sherlockovy příběhy) v ich formě, což dělá ze čtení velice příjemný zážitek. Nečekejte ale, že se ocitnete v kůži samotného detektiva jako je tomu třeba v případě Chandlerova Marlowa. Vypravěčem románu je doktor Watson, který je vlastně takovým detektivovým kronikářem a zachytil všechny jeho případy, které mají dnes čtenáři možnost číst. Prakticky se jedná o takové Doylovo literární alter ego. Román pak vycházel na pokračování v časopise Strand Magazine.
Příběh obsahuje velké množství napětí, nečekaných situací, ale i vtipné momenty, kterými chtěl autor vytrhnout příběh z jednotvárnosti. Román je bohatý na zastaralá slova a archaizmy. Pes baskervillský je psaný z části formou deníku, vypravěčem příběhu je doktor Watson, v díle se rozlišuje řeč autora - vypravěče a řeč postav.
2. Autor
- britský spisovatel
- příběhy o Sherlocku Holmesovi
o ovlivnily podobu detektivního žánru
- historické a fantastické povídky a romány, dramata, poezie a literatura faktu
- později napsal i knihy o spiritismu
- původně byl lékař a pracoval jako válečný spisovatel
- aktivní v politice
o zasazoval se o dodržování práva v případech protiprávně odsouzených
o vystoupil proti nelidským podmínkám v belgickém Kongu
- veřejně hájil zájmy Velké Británie ve válečných konfliktech
- jeden z prvních automobilistů v Británii

3. Kontext díla
- přelom 19. a 20. století
- Prokletí básníci
- Oscar Wilde
- R. M. Rilke
- A. P. Čechov

4. Vliv díla
- 5x zfilmovaný (1936, 1959, 1978, 1988, 2000)

VYPRACOVANÁ povinná četba 5

14. dubna 2016 v 19:32 | D O M I

1. Erben, K. J.:Kytice


Pocházel z písmácké rodiny = vyučení sedláci, kteří psali paměti.

Odmalička velmi slabé nemocné dítě (tuberkulóza), proto ho posílají na studia v Hradci Králové - seznamuje se s Václavem Klimentem Klicperou.

Po gymnáziu studuje v Praze filozofii, poté práva.

Dostává se do okruhu vzdělanců - Čelákovský, Palacký, Mácha, s Máchou přátelé, ale později s ním začíná rozporovat.

Na MÁJ dochází k rozporům odlišných názorů.

Nejdřív obdivuje Máchovo dílo - báseň na hřbitově.

Pak kritizoval Čelákovskýho.

Úkol literatury není napodobit, ale prosadit vlastní kousek a né tak, jak to dělal Čelákovský, řekl Erben.

• archivář u Palackého

• působil v Táboře v archivu.

• novinář, prozaik, dramatik.

• za zakladatele moderní balady.

• Najdeme u něj jak SOCIÁLNÍ, tak KOUZELNOU baladičnost.

• Erben - MISTR BALADICKÉ ZKRATKY. (Balady jsou krátké, ale je v nich tolik děje..)



ERBEN: Není přímo určeno, že byl romantik, spíše na přelomu romantismu a realismu.




KYTICE

- 1853 Kytice z pověstí Národních

- Pracoval na ní přes 20 let

- Má 13 balad

- Inspiroval se sběratelstvím, vycházel z lidových tradic (z folkloru).

- Lit. Žánry: balady, pohádky, pověsti

- Původně vycházely časopisecky, až později byly vydány jako soubor KYTICE.

- Smolný var, Cizí host (tyhle dvě nenajdeme v kytici - měly tam být.)

- Celá kompozice je velice promyšlená.

- Balady skládány po dvojicích a ty dvojice mají něco společného. (motiv, věc..)

- První KYTICE - poslední VĚŠTKYNĚ (navazují na lidovou poezii)

- Třetí SVATEBNÍ KOŠILE - třetí od konce VRBA (smrt, nešťastná láska, milenci, vztah mrtví x živý).

- JAZYK: hutný, pestrý, využívá hodně citoslovce, pohybová slovesa, zvukomalba, hodně spojek, grafická znaménka, dialogy (přímá řeč). Básně jsou psány gnomickým veršem, pro který je typická krátkost a hutnos

Sbírka obsahuje 13 básní. Náměty básní čerpal z českých bájí. Naprostá většina

hlavních postav jsou ženy

DĚJ A KOMPOZICE:

V původní sestavě dvanácti básní, jejichž děj se odehrává na venkově, vyniká důmyslné řazení. Balady jsou postaveny tak, aby byly zrcadlově shodné určitými vlastnostmi (první s poslední, druhá s předposlední...). Úvodní Kytice dává naději a víru v lepší budoucnost vlastencům, podobně jako poslední Věštkyně.

Narušení vztahu mezi matkou a dítětem řeší balady Poklad s Dceřinou kletbou. (matka x dítě.)

O přeměně člověka (obživlá mrtvola milence a žena převtělená ve vrbu) zas pojednává Svatební košile a Vrba. (smrt, nešťastná láska, milenci, vztah mrtví x živí.)

Polednice a Vodníkjsou dalším párem, s podobností v záporné roli nadpřirozených postav. (nadpřirozená bytost, smrt dítěte.)

Pohádkový Zlatý kolovrat a legenda Záhořovo lože kladou důraz na vinu, pokání či konečné vykoupení, (vina x trest, vykoupení, dobrý konec.)

kdežto básně Štědrý den a Holoubek jsou plné kontrastů, jako je štěstí se smutkem nebo láska se smrtí. (dále osudovost, láska, smrt, životní tragédie.)

Neplatí to pro Lilii

CHYBÍ V KYTICI: Smolný var, Cizí host

*balada - lyricko-epický útvar s pochmurným dějem a tragickým koncem

*sociální balada - konflikt, nespravedlnost společenského zřízení, nespravedlnost sociální

*Erbenovy balady - výrazná epická složka, dobré odůvodňování jednání postav, stručnost vyjádření, využití dialogu



ŽÁNR: Lyrickoepické básně

•TÉMA, HLAVNÍ MYŠLENKA lidská společnost si většinou za následky hříchů může sama.
• Každý člověk má svůj osud a pokus o změnu osudu se krutě trestá.
• Nejsilnějším citem je zde mateřství.

Svatební košile
Další příběh vypráví o mladém děvčeti, kterému zemřeli všichni bližní, jen její milí je teď někde v cizině, ale slíbil, že se vrátí a ať prý mu dívka upřede svatební košile a uvije věneček. Modlí se, aby se vrátil. Její motlitba je vyslyšena. Je ale noc a mládenec si ji chce do úsvitu vzít. Když dorazí k hochovu domu, děvče se podiví. Jsou na hřbitově! Prokoukne zradu a chytře zmizí domů, kde se zamkne. Umrlec jde však za ní chtíc ji získat zpět, a však zakokrhá kohout a nastane svítání. Je osvobozena.
"Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!"
ANAFORA (a lampa, a lampa) EPANASTROFA (byl obraz boží rodičky, rodičky boží s děťátkem) INVERZE/ANASTROFA (slzy jí z očí padaly) CITOSLOVCE (ťuk, ťuk, ťuk) PŘÍMÁ ŘEČ (,,Spíš má panenko, nebo bdíš?") UVOZOVACÍ VĚTA (Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil.) EPIFORA (Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?) APOSTROFA (Maria, panno. Má milá.) PŘIROVNÁNÍ (Tvůj dech otravný jako jed.)

VYPRACOVANÁ povinná četba 4

14. dubna 2016 v 19:27 | D O M I

1. Mácha, K. H.: Máj



(1810-1836)


Proslavil se jak svým životem, tak dílem, jemuž dominuje lyrickoepická skladba Máj (1836), jedna z nejvydávanějších českých knih.

Tvůrce (zakladatel) moderní české básnické řeči.

Narodil se v Praze na Malé straně.

Motto: ,,Kdo nezná živobytí mé, nerozuměl by mně ani kdyby na mně nahlédl."

Absolvent gymnázia (začal studovat filozofii + právo).

Rodinu stihla finanční krize a už se z ní nedostala.

Po mamince hudební nadání.

Vybíral si předměty, které ho zajímaly.

Lory čeká Máchovo dítě, snaží se co nejrychleji vystudovat práva, aby mohl zajistit rodinu.

V den svatby umírá, → hrdinský čin - napije se nepitné vody.

Pokusy literatury jsou v němčině (začátky psaní.)

Básně Karla Hynka Máchy - Ignác Mácha v němčině

Píše POEZII i PRÓZU.


Další díla: • Cikáni, • Pouť Krkonošská, • Křivoklát,


Doba tvorby:

ROMANTISMUS - 1.pol 19.stol (pochmurnost, tajemnost)


LITERÁRNÍ DRUH A ŽÁNR:

- lyrickoepická skladba, báseň
- inspirací byly byronské povídky
- poezie

Jazykový plán


Útvary jazyka: Spisovná čeština. Jazyk archaický, knižní, básnický.

Zvukové prostředky: Eufonie (libozvučnost), onomatopoie (zkuvomalba, "řinčí řetězů hřmot"), zvukosled (např.: "Hrdličin zval ku lásce hlas"), rytmus (vzestupný jamb) a rým (obkročný).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená.

Textové prostředky: Styl vyprávěcí a popisný. Dialogy, monology, řeč postav přímá.

Pojmenování:

  • Přímá: Epiteton (básnický přívlastek) - konstans ("zelené jezero", "bělavé páry") i ornans ("růžový večer"), přirovnání ("co slzy lásky"), antiteze (otec a syn).
  • Nepřímá: Metafora, personifikace ("Jezero hladké v křovích stinných…"), metonymie, oxymorón ("mrtvé milenky cit").

Figury: Apostrofa, řečnické otázky, časté opakování slov máj, láska, den a noc.




Celková charakteristika:

Lyricko-epická báseň, která je rozdělena na 4 zpěvy a 2 intermezza (mezihry).

Základní dílo moderní české poezie s prostým dějem, která kritizuje tehdejší společnost.

Báseň je málo dějová, převažuje lyrika.

Obsahuje všechny charakteristické znaky světového romantismu: subjektivismus, tvůrčí fantazii, smysl pro obraznost, motivy tragické lásky a smrti, silnou kontrastnost jevů. Jednoduchý příběh, který je napsán jako drama a chronologicky.





I. TÉMATIKA

v POSTAVY:

Vilém = loupežník "strašný lesů pán", vězeň, pomstychtivý, žárlivý, autor se s hlavní postavou ztotožňoval, - postava inspirovaná legendou o mladém Hynku Schiffnerovi z Dubé, který roku 1774 zabil svého otce, protože mu bránil v lásce k dívce. Byl vězněn v Mladé Boleslavi a poté usmrcen lámáním končetin na kole

Jarmila= milá dívka, poctivá, oddaně čekající na návrat svého milence

Hynek = poutník, sám autor, zamyšlený a depresivní


v PROSTŘEDÍ:

Krajina pod Bezdězem u Doks


v DĚJ:

Prostý děj: 3 tragédie (Jarmilina, Vilémova, obecně lidská) = jen východisko k filozofických úvahám o smyslu života à ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, citová lhostejnost, mechanické chápání spravedlnosti)


V 1. zpěvu Máje autor popisuje večerní májovu přírodu (Byl pozdní večer - první máj, večerní máj - byl lásky čas. ) Jarmila čeká na svého milého, ovšem člen loupežnické družiny jí sdělí, že je Vilém ve vězení a bude odsouzen za vraždu svého otce, který Jarmilu svedl. Jarmila nakonec spáchá sebevraždu skokem do jezera (nedokáže bez Viléma žít).


Ve 2. zpěvu je popsán Vilémův pobyt ve vězení (jsou zaznamenány jeho vnitřní úvahy, vzpomínky na dětství, loupežnický život a na jeho otce).

Následuje 1. intermezzo ve kterém příroda tvořená sborem duchů očekává Vilémovu smrt.


Ve 3. zpěvu se před popravou loučí Vilém se svým životem a krajinou.

Ve 2. intermezzu truchlí loupežníci pro svého mrtvého vůdce.

Ve 4. zpěvu vstupuje do děje sám básník, který se vrací na místo všech tragických událostí.


v TÉMATA

Hlavní téma:

- Láska nejen mezi Vilémem a Jarmilou, ale také mezi přírodou

- Mezilidské vztahy

- Problém tehdejší společnosti, touhy člověka po svobodě a lásce, schopnost obětování se pro ni

Vedlejší téma:

- Oslava krásy májové přírody

1. Zpěv = obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie

2. Zpěv = znázornění času: věcnost přírody x doba do popravy zločince Viléma

3. Zpěv = vrchol básně - krása přírody x lidský osud; vyznání lásky k rodné zemi (apostrofa země - poslední pozdrav vězně; země - jediná jistota - kolébka, hrob, matka, vlast); vzpomínka na dětství - nejkrásnější období života

4. Zpěv (závěr) = básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech vrací na popraviště:

"Hynku" - Viléme!! - Jarmilo!!! "

Úvaha nad tragikou lidského osudu


II. KOMPOZICE

Kompoziční postup = kontrast (v rovině tematické i jazykové); dramatický vzestup, vrchol

(3. Zpěv) a sestup (jako drama)

Dílo je rozděleno do 4 zpěvů a jsou přidány 2 intermezza = jako mezihra; jednoduchý příběh, který je napsán jako drama. Psáno chronologicky.


III. JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY


Ø Obraz přírody = barvitý, hl. pastelové barvy, citově podmanivý

Ø Barevnost přídavných jmen - jmenné barvy: růžový, modro, bledé jasno

Př. ,,Modré páry z lesů temných

v růžové nebe vstoupají

i nad jezerem barev jemných

modré se mlhy houpají. "


Ø Užití barevných kontrastů - sněhobílé x černé mračno

Ø Užití myšlenkových kontrastů - ,, Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal" - život x smrt, světlo x tma


Ø Pojmenování přímá = básnický přívlastek (epiteton)

A) Konstans (stálý): označuje stálou vlastnost (bílý sníh)

B) Ornans (ozdobný): růžový večer, vonný vzdech,


- metafory (bledá tvář lůny, strašný lesů pán),

- personifikace (o lásce šeptal tichý mech, jezero zvučelo tajný bol)

- kontrasty (život x smrt, světlo x tma, nálady básníka se promítají do obrazů přírody)

- poetismus = básnické slovo (luna = měsíc)

- oxymóron (zbortěné harfy tón, umřelé hvězdy svit)

- metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas)

- apostrofa země ("Ach zemi krásnou, zemi milovanou,…")

- pleonasmus = nadbytečné hromadění slov (modrý blankyt)

- využití přirovnání (padající hvězdy se sešli jako milenci)

- gradace (temná noc, temnější mně nastává)

- vzestupný rytmus (jamb - začátek 1. a 2. zpěvu)

- zvukomalba (nocí řinčí řetězů hřmot)


Ø Rytmus - vzestupný (jamb a trochej) (Jak dlouhá noc - jak dlouhá noc - však delší mně nastává. --- Pryč, myšlenko! - A hrůzy moc myšlenku překonává. - s.28)





IV. POSLÁNÍ, POSELTVÍ TEXTU

V tomto díle je ukázána spravedlnost. Vilém zabil svého otce a byl za to spravedlivě odsouzen k trestu smrti. Kritika společnosti (nevěra, bezcitnost) - Jarmila se nechala svést Vilémovým otce a očekávala odpuštění. Chtěla žít dále s Vilémem šťastný život. Když zjistila, že je její milý ve vězení spáchala sebevraždu (velký motiv lásky - nedokázala by bez něj žít).




HLAVNÍ MYŠLENKA DÍLA A PARALELY V SOUČASNÉM ŽIVOTĚ:

Obdiv přírodě, poukazuje na její krásu a barvitě ji líčí. Dále dílo ukazuje špatnou společnost a jsou v něm uvedeny myšlenky nad smyslem života. Mluví o nešťastné lásce. I v dnešním světě spolu mnoho zamilovaných lidí nemůže být, ať už kvůli smrti nebo jiným problémům. Při smrti člověka se mnohdy stává, že se posléze zabije člověk, který ho miloval.

CO MĚ V DÍLE ZAUJALO A PROČ:

Dílo se mi velmi líbilo. Je psáno krásným jazykem, který podle mne vyzdvihuje český jazyk. Je v něm mnoho pěkných veršů a rýmů. Poprava a lámání Viléma na kole mi přišly poněkud drastické. Upoutala mě síla citů mezi Jarmilou a Vilémem i konečné objevení Hynka, který se s celým příběhem ztotožňuje. Připadá mi, že do tohoto díla dal autor svou duši - je to cítit z každého verše.

VYPRACOVANÁ povinná četba 3

14. dubna 2016 v 19:26 | D O M I
Poe, E. A.: Černý kocour



Edgar Allan Poe (1809 - 1849)





Americký romanopisec, kritik, prozaik, básník, esejista, mistr krátké romantické a fantastické povídky, zakladatel detektivní novely.



Narodil se v Bostonu jako syn kočovných herců. Otec, který byl alkoholik, odešel od rodiny ještě před jeho narozením, matka zemřela na TBC. Jako tříletý sirotek se dostal do útulku v Richmondu, kde se jej ujala rodina Allanů.



Studoval literaturu na universitě ve Virginii. Z důvodu finanční krize se zapsal na vojenskou akademii, odkud byl ale kvůli nedisciplinovanosti propuštěn.



Měl problémy s alkoholem a drogami, byl prudký a divoký, upadal do intenzivních depresí.



Byl nalezen opilý na chodníku a po následné hospitalizaci a upadnutí do komatu, umírá.



Poe je považován za předchůdce moderních hororů.

Za zakladatele dobrodružného románu, hororu.


I v jeho básních můžeme najít rysy hrůzy.

Vzal si svoji příbuznou. Brzy zemřela a on se s tim nikdy nevyrovnal. (1847 zemřela). Bortí se mu svět, snažil se hodněkrát opít do němoty, pokusil se o sebevraždu, upadl do depresí. Umírá pak ještě o rok později asi 1849, kdy se zapojil do bitky v hospodě.


Vytvořil nový typ literární postavy AMATÉRSKÉHO DETEKTIVA - August Dupin.


Soubor povídek: Jáma a kyvadlo; Vraždy v ulici Morgue.



Básnická strašidelná skladba: HAVRAN



Děj: Povídka vypráví o člověku, který již od dětství miloval zvířata. Poté, co se oženil, se mu počet zvířat značně rozrostl, měl psa, ptáky, králíky, opičku a černého kocoura. Nejraději měl černého kocoura, který se k němu tulil a lísal, jako by věděl, že ho má jeho pán také tak rád. Nikdy na zvíře nevztáhl ruku a nikdy ho neudeřil. To se ale změnilo od té doby, co propadl alkoholu.
Obtěžovalo ho kocourovo dolézání, proto začal kocoura bít (především po návratu z hospody). Když ho kocour zase obtěžoval, vzal nůž a vyřízl mu oko. Kocour se mu potom zdaleka vyhýbal, to se jeho majiteli nelíbilo a oběsil ho. Za několik dní se z nejasných příčin jeho dům vznítil. Celý dům shořel, jen jedna zeď zůstala neporušena, na ní byl vykreslen ohněm kocour se smyčkou kolem krku. Muž se přestěhoval do nového domu a žil velmi skromně. Jednou, když se vracel domů, narazil na právě tak černého kocoura s jedním okem. Jedině bílá skvrna na hřbetě ho lišila od zabitého kocoura. Jak šel čas, muž začal být ke kocourovi zase krutý.
Jednoho dne šel muž s manželkou do sklepa a kocour se mu připletl pod nohy. Muž ho chtěl okamžitě zabít sekerou, ale zastavila ho manželčina ruka. Muž se ve vzteku otočil a "zasekl sekeru do jejího mozku", mrtvolu zazdil do sklepa. Při policejní prohlídce domu policie nic nenašla. Šťastný muž poklepal z radosti na právě onu zeď, kde schoval mrtvolu. Ozval se hrozný řev, policie okamžitě rozbourala zeď a objevila stojící mrtvolu, na které byl černý kocour, který se na několik dní ztratil.


ŽÁNR: povídka

VYPRACOVANÁ povinná četba 2

14. dubna 2016 v 19:23 | D O M I

. Puškin, A. S.: Evžen Oněgin


Alexandr Sergejevič Puškin byl ruský básník, prozaik a dramatik. Bývá považován za zakladatele moderní ruské literatury. Představitel revolučního romantismu.
Pocházel ze starého šlechtického rodu. Studoval v Carském Selu lyceum pro šlechtice.
Puškin se začal politicky angažovat.
Roku 1820 odchází do vyhnanství do jižního Ruska a v r. 1823 do Oděsy. Roku 1825 je mu povolen volný pohyb.
Puškin odešel do Moskvy, kde založil časopis Moskovskij Věstnik.
Roku 1831 se odstěhoval do Petrohradu, kde se oženil s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou. Téhož roku se stal úředníkem ministerstva zahraničí.
Dne 8. února 1837 se Puškin utkal v souboji s pistolemi s milencem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d'Anthèsem. Ten byl rychlejší a střelil Puškina do břicha. V hrozných bolestech byl odvezen domů, kde prohlásil carův osobní lékař Puškinův stav za beznadějný. Zemřel o dva dny později.
O jeho rodinu se s doživotní penzí postaral car.
• Patří do krásné literatury.

Zajímavost

  • Traduje se, že když Puškin umíral, prohlásil: "Sbohem, mí přátelé." Mělo to být adresováno knížkám v knihovně. (Že to měl být vzkaz těm knížkám.)
V roce 1830 spálil Puškin desátou hlavu, z níž se zachovaly jen šifrované útržky, o jejichž obsah se dodnes vedou spory

DĚJ:
Hlavním hrdinou je básník Evžen Oněgin. Je to typ šlechtice, který nemusel v životě pracovat, vedl neuspořádaný život. Jednoho dne dostává zprávu, že je jeho strýc nemocen. Oněgin za ním přijíždí na venkov, ale je už pozdě. Strýc zemřel. Odkázal mu svůj majetek včetně statku a lesů. Na venkově se seznamuje s Vladimírem Lenskijem, který se mu svěřuje se svou láskou k Olze Larinové. Evžen Oněgin poznává sestru Olgy, Taťánu , která se do Oněgina zamiluje. Evžen však její lásku odmítá. Oněgin je pozván k Larinovým na oslavu, spolu s ním přichází i Vladimír. Evžen se na oslavě věnuje převážně Olze, se kterou celý večer tančí. Vladimír začíná žárlit. Spor mezi Evženem a Vladimírem vyústí až v souboj, ve kterém Evžen Vladimírá zabíjí. Olgu si bere za ženu jiný muž a odjíždí spolu pryč. Evžen odjíždí také. Po nějakém čase se setká Evžen s Taťánou. Evžen se dovídá, že je Taťana vdaná a teprve teď si uvědomuje, že ji miluje. Jelikož je však vdaná, je rozhodnuto. Evžen Oněgin se stává zbytečným člověkem, ztrácí smysl života…

Veršovaný román
Lit. Druh: poezie

• velmi promyšlená kompozice
Začátek psaní: 1823
Délka psaní: 7 let, 4 měsíce a 17 dní: od 9. května 1823 do 25. září 1830, revise poslední hlavy trvala další rok.

ČAS: tento román líčí ruskou společnost na začátku 19. století

Místo: Ruská vesnice, Moskva, Petrohrad, Oděsa. Na počátku 19. století.
Román se skládá z 8 hlav, každá je uvedena jedním nebo několika motty ruských nebo cizích autorů.
• Inspiruje se vlastním životem.
(s.157 - kdy je Eugen v soboji s pistolemi s Lenskim - Puškin také v souboji s pistolemi.)
• Končí to, že ,,Když se Oněgin Taťáně vyzná ze své lásky, Taťána ho odmítne a odejde, vchází její muž…"
Tento román byl nedokončen. V doslovu, jenž je na konce knihy, spekuluje Bohumil Mathesius, proč je román nedokončen. Mohl to prý být nedopovězený úmyslný básnický trik nebo obava před censurou tvrdé reakční doby vládnoucí za panování Nikolaje Prvního, kdy A.S.Puškin román dopisoval.
• V knize je "ZÁKLADNÍ ROZVRH". (Opírá se jako o dva pilíře o dva dopisy. Mladá, dětinská Táňa ve třetí hlavě vyznává lásku Oněginovi, který jí upoutal jeho skvělý zjev velkoměstského světáka - a je odmítnuta. A Oněginův dopis Taťáně v osmé hlavě, kdy se vypovídá Taťáně stárnoucí Oněgin po letech dobrodružství a cest ze své lásky k Taťáně, kterou, kterou spatřil ve velké společnosti petrohradské jako ženu jiného - a je odmítnut.
• vyprávění: er-forma
Je to Oněginská stofa:
Strofy je 14 veršů
• obdoba sonetu
• zrcadlový román
• Puškin vytvořil Oněginovi literární typ - TYP ZBYTEČNÉHO ČLOVĚKA. (je to člověk dobrosrdečný, upřímný, ale tak trošku pohodlný, líný za něco bojovat a když se pak "probudí", zjistí, že už je pozdě. (Takhle přišel o Taťánu.)
Hlavní postavy:
Evžen Oněgin: mladý petrohradský švihák, je výjimečný, ale nedokáže se začlenit do společnosti. Unuděný, lehkomyslný, tráví svůj čas na plesech, nebo u karet a alkoholu. Připadá si zbytečný.
Vladimír Lenskij: básník, miluje Olgu (sestru Táťány), žárlivý, snílek.
Taťána Larinovová: žije ve stínu své sestry, zajímá se o knihy, je vzdělaná, sečtělá, má hlubokou citlivou duši, miluje Oněgina.)
Olga Larinová:veselá, koketní, lehkomyslná, žena Lenského
JAZYKOVÉ ZPRACOVÁNÍ:
•Dílo je psáno ve verších velmi spisovnou češtinou, objevují se zde mnohé básnické prvky:
Zrcadlová kompozice: město - vesnice , Taťána - Olga
Kontrasty: město x vesnice, Taťána x Olga, Taťána x Oněgin.
Anafora: • i stůl, kde lampa dohořela, i kupy knih, jež všady jsou, i postel s měkkou pokrývko.. (s. 175) • že sami jsme ji zrazovali, že sama nás pak zradila, že naše nejvřelejší přání, že naše nejčistší sny ranní.. (s.202)
Řečnická otázka: A co třpyt krásy od toalet? Co schůzky v zákulisí? Balet? Co vzkazy pro primadonu? Co její duší letí nyní? (220) Co bylo v hádance té skryto? (178)


Personifikace: ...a z nich zima zas vykouzlila sníh.
HLAVNÍ MYŠLENKA:
Obraz lidské společnosti na počátku 19. století. Jaký život lidé v té době vedli. Znechucenost a zbytečnost Oněginova života.
1. Myšlenky: : Když si někdo zkazí život nějakou velkou chybou, je velmi těžké, ba zhola nemožné ji napravit.
JAKÝ PROBLÉM DÍLO ŘEŠÍ:
Problém lásky, Oněginova touha po změně, připadá si zatracený. Jeho výsměch a opovržení střídá hluboký cit a láska.

RÝM:
• První čtyřverší rým střídavý
• Druhé sdružený
• Třetí obkročný
• A čtvrtý - poslední dvojverší opět sdružený
Šel soumrak. Na prostřeném stole
Už kypěl lesklý samovar.
A čínský čajník hřál se v kole
Syčivě prchající par.
Už naplnila Olga s výšky
Tekoucím, vonným proudem číšky
A čaj jak horké zlato plál.
Hoch smetanu všem podával.
Taťána plaše v okně stála,
A zatím co se v černi skel
Dech její srážel v mléčnou běl,
Líbezným prstíkem svým psala
Tajemně po zamženém skle
Monogram lásky O a E.

VYPRACOVANÁ povinná četba 1

14. dubna 2016 v 19:23 | D O M I

1. Moliére: Lakomec


1. i 2. polovina 17. století


další autoři - Pierre Corneile, Jonathan Swift, Daniel Defoe

TEMATIKA:
drama; divadelní hra; komedie o pěti dějstvích
jedno z nejvýznamnějších děl vrcholného francouzského klasicismu
autor se zde snaží poukázat na to, jak může člověka zničit chamtivost a kritizuje zde chorobnou touhu po penězích

ve své době se Lakomec nesetkal s úspěchem u diváků, protože předstihl svými pokrokovými názory dobu X v současnosti stále nejvíce hraná francouzská komedie
hra byla psána formou prózy, což byl i jeden z důvodů, proč se ve své době neuchytila
značné klasicistní prvky:
inspirací byla antická Komedie o hrnci Římana Plauta (pro klasicismus bylo typické inspirovat se antikou)
všeobecná kritika společnosti a zkaženosti světa
dodržení jednoty místa, času a děje - typické pro klasicismus


CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV:
Příběh se odehrává v Paříži roku 1670
Harpagon - hlavní postava; lakomý vdovec, který se zajímá jen o své peníze; je velmi chamtivý a bezcitný, pro peníze je schopen obětovat absolutně všechno - jsou pro něj důležitější než jeho rodina; bohatne půjčováním peněz s vysokým úrokem (lichva); nenapravitelný sobec, jenž neuznává city druhých; chce výhodně provdat a oženit své děti; sám touží po mladé dívce Marianě
Kleant - syn Harpagona; mladý muž dobrých společenských způsobů, velmi kultivovaný; zamilovaný do Mariany a chce si ji vzít
Eliška - dcera Harpagona; je zamilovaná do Valéra; bojuje za své štěstí a nechce se provdat za muže, kterého jí vybral otec a kterého nemiluje; věří v pravou lásku

Mariana - velmi krásná dívka, miluje Kleanta a nešťastně přihlíží Harpagonovu dvoření; skromná a plachá, působí velmi křehce; vede tichý život po boku své nemocné matky
Valér - zamilovaný do Elišky, pracuje v domě Harpagona jako správce, aby byl Elišce nablízku; snaží se co nejvíce se zalíbit Harpagonovi, proto se stává úlisným slídilem; pronásleduje své podřízené mnohdy ještě hůře než Harpagon, donáší na služebnictvo; chce se před svým pánem ukázat v co nejlepším světle.
Anselm - navenek bohatý, starý muž X ve skutečnosti štědrý a dobrosrdečný šlechtic - otec Mariany a Valéra; později se ukáže, že jeho pravé jméno je Tomas d'Alburci; svým vstupem do hry završí děj dobrým koncem
Frosina - chytrá intrikářka, dohazovačka; jako jediná zná poměry v celé rodině
Štika - sluha Kleanta, je si vědom Harpagonových vlastností.
Jakub - Harpagonův kuchař, kočí a sluha na všechno; podlý a pomstychtivý

KOMPOZICE:
chronologická
dodržení jednoty místa, času a děje
zábavná komediální zápletka
podrobná a zdařilá charakteristika postav
JAZYK:
živé dialogy plné hovorových obratů, zejména u Harpagonova služebnictva
mnohdy najdeme anaforu
často satirický tón, ironie, nadsázka
stylistické rozvrstvení slovní zásoby (např. citové zabarvení - zejména když Harpagon hovoří o penězích)
psáno spisovným jazykem X občasné vulgarismy
Elišku miluje Valér a ona jeho. Ale otec Elišky - Lakomec Harpagon chce, aby si vzala bohatého Anselma. Syn Harpagona Klean si chce vzít vesnickou krásnou dívku Marianu, ale otec Harpagon (vdovec) si jí chce vzít sám.
Nakonec si Kleant vezme Marianu a Eliška Valéra, kdy se zjistí, že Anselm je otec Mariany i Valéra. Jsou z bohaté rodiny Thomase d Alburcy a našlí se společně po mnoha letech odloučení.
Harpagon dává přednost pokladu, který mu někdo ukradne ze zahrady.