Akce & Reportáže

Já být v Miss, tak to psychicky nedám

11. února 2015 v 12:38 | D O M I
Ráda bych i tuto zkušenost zařadila mezi jiné journalism příspěvky, ačkoli se ve skutečnosti vůbec nejedná o příležitost se žurnalistikou spojenou.
Byly to ještě stále jedny z prvních dnů mého pobytu v Praze a poměrně na začátku školního VŠ roku. Se dvěma mými kamarádkami jsme šly probrouzdat obchoďáky, a jelikož se neustále pohybujeme pouze na Václaváku, Palladiu, Čerňáku a v Ikee (tudíž pravá strana Prahy, viz. mapka v metru), chtěly jsme taky pro změnu jet někam doleva.

Vybraly jsme Chodov, kde jsme se rovnou nasnídaly, no a hádejte, co se toho dne dělo? Nerada dlouho napínám (stejně jste si dozajista dávno "seskrýnovali" dolů a viděli fotografie), takže hned před Michaelem Korsem se konal casting na miss 2015.
O, ano ano, nemohu to dál tajit, jelikož když za mnou byly tři holčiny, které mi oznámily, že jsem tam byla a viděly fotky, tak jsem si říkala, že to asi objasním sama. Nakonec jsem zapátrala a fakticky ty fotografie našla. Ani jsem nevěděla, že jsem na internetu.


Jak to tedy dál probíhalo.
Zkrátka jsem holky přemluvila, ať tam jdeme.
Samozřejmě, že nechtěly, já bych tam taky nešla, kdyby se ke mně nepřidaly.
Protože, řekněte mi, kdo by do toho šel, když není čerstvě oholenej, nemá s sebou všechny potřebné věci a není psychicky ready? (Když jsem si to tu teď takhle sesumírovala, vůbec nechápu, co jsme tam dělaly, ALE TO JE VEDLEJŠÍ!)

Minimálně jsme se rozhodly prozkoumat soutěž blíž a šly ji omrknout. No a už to jelo, jelikož slečny hostesky byly tak milé a akční, že každé dívce, která jenom prošla, mrskaly přihlášku.
Tak jsme si to vzájemně na zádech vyplnily a stály frontu.
A popravdě jsme tu frontu stály sakra dlouho.
Nebudu přehánět, když řeknu, že to bylo půl hodiny, a tak jste si mohly nadělat pár nových přátel, jelikož za tu dobu jste stihly pokecat se všemi kolem.
Co jsme tak byly svědky, většina se domlouvala na útěšném kafi po vypadnutí.

A taky v ten den bylo na Chodově dost světla. Vyskytlo se tam totiž neuvěřitelných patnáct fotografů, protože se jednalo o první casting. No a tomu přeci nesmí chybět reklama! ;)
A už vůbec ne přítomnost celebrit. Z hlavy si vybavím pouze Gabrielu Frankovou, Jitku Válkovou a Elis Mrázovou s psíkem, který jí tam legračně často utíkal.


Nakonec se řady dívek začaly posouvat po šesti, kdy jste byly na podiu vyzvány sdělit o sobě několik informací. Ty ve skutečnosti padaly do prázdna, v prvním kole se holt postupovalo na základě vzhledu a štíhlosti.
Výška dané dívky v prvním kole nebyl, mohly jste mít jak 180 tak i 165, mnohem důležitější byla hubenost. A jestli to nejste, tak sayonara.
Možná by se i někdo zeptal, jak daleko jsem se dostala?
Asi takto - podivte se na finálovou desítku, jak můžete vidět, tak tam opravdu nejsem. Povíme si, až nebudu mít v pase 90 cm.

Holt ne každý může zazářit se svým tělem, na to jsou jen vyvolené bohyně, no a na nás ostatní zbývá už jenom studovat a drtit se ať aspoň jednou skončíme jako ty sekretářky.
Co tak vidím, tak být modelkou nebo misskou musí být opravdu stresově a psychicky náročné. Proto se jim klaním.

Vlastně, ještě jedno poslání mi zbylo. Někdo tu přeci musí ty americké fastfoody financovat.

NOVINÁŘKOU NA ČESKÉM SLAVÍKU 2014

6. prosince 2014 v 15:02 | D O M I
Člověk by měl pokaždé část své vysněné práce okusit, aby alespoň trošku pochopil, do čeho se hodlá vrhnout.
V sobotu v odpoledních a večerních hodinách, se mi poštěstilo stát se na ten jeden den novinářkou pro Krásnou.cz a Novu, v doprovodu blogerky Hellie, tak i s podporující Aničkou a kameramany.
Před třetí hodinou jsme vybleskly několik fotografií a už jsme s Hellie běžely pozorovat generálku. Čili takové Slavíky nanečisto.
Aby bylo vše opravdu odzkoušeno, tak za náhražky celebrit byly jakési hostesky, kdy si i za takového pana Gotta šla "převzít" cenu mladá dívčina a následně zkušebně pronesla děkovnou řeč.
Ovšem pěvecká vystoupení si už celebrity odzkoušeli - to abyste si nemysleli, že jsme pana Karla Gotta neslyšeli zpívat.
Během generálky nás čekala naše první mise a i první rozhovor. Nyní konečně nadešel ten čas kvůli čemu tady jsme.

Nebudu dělat klidnou, když mi do ruky předali mikrofon NOVA, byla jsem opravdu nadšená.
Člověk zastarale čeká, jak si bude psát odpovědi do notýsku, ale místo toho BUM! Mluvíte s Lucií Borhyovou na kameru.
Ovšem ten úplně první rozhovor byl s Lo Hrůzovou, KTERÝ DOKONCE NOVA PLUS MÁ NA SVÉM WEBU!
To už bylo těsně před živým vysíláním. Veškeré osobnosti přišli vystrojené a netroufám si říct, komu to slušelo nejvíce. Ze všech šatů jsem byla unešená a to byl hlavní důvod, proč jsem se kritice módní policie vzdala. Jednoduše všem prsknu za jedna, jelikož si to zaslouží.

Co se týče kameramana Lukáše, které ho nám galantně z Krásné vypůjčili, nemohu si ho vynachválit.
Akční, rychlý, vždy na správném místě. Pokaždé, co jsem si domluvila rozhovor s někým (mohli jsme si sami vybírat! No není to luxus?), zavolali jsme: "Lukyne!" A už tam stál. Samozřejmě vše na přátelské a slušné úrovni, nebudeme si přeci na profíka vyskakovat.

Rozhovory, které byly natočeny, proběhly z mé strany s Luckou Borhyovou, Lo Hrůzovou, Janem Bendigem a Voxelem.
Mrzí mě, že jsem nezastihla ještě další esa, kterými tam pro mne byli například Láďa Hruška, Ondřej Brzobohatý, Karel Gott a moderátor Libor Bouček.
Co jsem tak z vlastního hlediska zjistila, došlo mi, že mě více lákalo hovořit s osobami mužského pohlaví, když přitom bych si toho měla s dámami více co říct, ať už jenom třeba v oblasti módy, nebo vlasů.

Proto ode mě tuhle jedinou módní otázku schytal, chudák, Honza Bendig, který ale vtipně a ochotně odpověděl a zapózoval.
Mohu říct, že celý den jsem si nejen užila, ale dal mi mnohé další do pracovního života, který doufám jednou povedu.
Každý rok si tak shrnuju, co se mi událo zajímavého a nezapomenutelného z kariérního a školního života.

A tenhle den tam rozhodně patří.

Hopeři na módní přehlídce MyHers1

28. září 2014 v 17:34 | D O M I
Sobotu, den 27.září, si zapíšu do deníčku jako den "", jelikož mohu v první řadě slavit, že vůbec nebyl DÉbilní, jak jsme se s Anet obávaly.
Popravdě, byl spíše o něco DÉlikátnější, neboť většina hostů dávala přednost našim stylovým zákuskům (doslova), namísto alkoholu.

A určitě to nebyla proto, že zákusky byly zdarma.
Jen byly prostě fakt super.

Mezitím, co jsem ze začátku pozdravila několik slečen slovy "dobrý den" a následně došla k šokujícímu zjištění, že jsou mladší než já, proběhl zbytek večera bez dalších trapasů.
Člověk se nemůže divit, zkrátka dnešní doba předhání samotný věk.

Říká se, že to, co je neplánované, je nakonec dobré a tudíž naše hodinové zpoždění celého programu neminulo ani příchod nadšených hoperských černoušků, kteří si to trsali přes celý klub, a to i u stolů našich maminek.

Dámy, dostáváme se k bodu dva, kdy cestou domů má mamka básnila o "tuc tuc" hudbě a dumaly s tetičkou nad rozjetím hoperské kariéry.
Já jsem ale hodná dcera i neteř, tak jim budu muset dopřát první dobrou radu - aby tomu neříkaly hop hip.
Né, fakt - vždyť vás v těch drsných newyorských ulicích nebudou brát vážně.
A asi byste taky měly přestat nakupovat pouze v céáčku. Co si tak vzpomínám, tak tam tuc tuc styl zrovna nevedou.


Každopádně trička modelkám moc slušela a dostavilo se jim opravdu luxusní nošení. Miss 2010 Jitka Válková nám večer jak moderovala, tak senzačně zazpívala.
Nakonec si od nás odnesla domů dvě trička (MyHers kříž, VOGUE).
V závěru nás i krásně namotivovala do další práce. Propagace triček a naší značky MyHers, Anet do rozjezdu modelingové kariéry a mě v uvědomění si, že nejsem tak vysoká pro tuhle oblast, ani ne tak malá abych vyhrála Trpaslíka roku 2014, a k rozvážkám nad jinými soutěžemi nepadla řeč.

Nemluvě o tom, že mě dost silně zasáhlo, když jsem se snažila dohledat Trpaslíka roku, a zjistila, že u nás nic takového není.

DOMI & stížnost na NENÁROČNOU hereckou roli

15. září 2014 v 20:43 | D O M I
O tom, že jsem zcela nečekaně obdržela jednu ze zajímavých rolí ve filmu 10 Pravidel (jak sbalit holku) od Karla Janáka (režiséra Snowborďáků a Rafťáků), jsem vás kdysi informovala.
Co jsem tak zahlédla v trafikách, tak DVD si můžete konečně zakoupit a já tak oficiálně mohu zveřejnit fotografie z filmu.

Přátelé, vezmu-li to zkratkou - v květnu roku 2013 jsem se přihlásila do jednoho castingu. Že se jednalo o roli, jsem samozřejmě věděla, ale zkrátka na to člověk zapomene, nebo vlastně spíš vůbec nečeká, že si bude muset tuhle informaci pamatovat.

Zadání bylo jasné: "Natočte nám, co na vás platí při balení".
Jsem typ člověka, kterému přijde nejlepší univerzální řešení, čili které by mělo platit pro všechny případy (čti: ženy), a to, abych se vyhnula specifickému popisu sedící na mě (přeci jen, to co na nás opravdu platí je tolerantnost a trpělivost u partnera, mezitím co nás již po páté zve na první schůzku - až pak se necháme ukecat a řekneme mu své první "ano").

A tak se stalo, že jsem mohla pánské obecenstvo obdařit velice zlatou radou jak nás získat - když nepoznáme, že se o balení jedná.
Každý si to může převzít jak chce, vlastně… zachází to až do absolutní ignorace.
…mimochodem, teď když nad tím přemýšlím - asi proto vždycky chceme muže, který ani neví o naší existenci.
Takže já opravdu dala cennou radu.
…tak to jsem dobrá.
No, ale stop s chvástáním.
Těchto čtyřicet vteřin nejspíš produkci (štáb/pana režiséra/správce serveru/či nějakého milého týpka od kávy - opravdu nevím) zaujalo.

Asi takhle bych obhájila svůj první zářijový telefonát, vysvětlující mi, že jsem se kdysi fakt do takového castingu přihlásila.
Když vás dotyčný konečně přesvědčil, že jste tak kdysi udělala, přišla na vás vlna rozpaků.
Máte to přijmout? Je to osvědčená doložená nabídka? … nebudou to nějací úchyláci?
…zkrátka normálka, při nástupu do nové práce.

Jo, a mimochodem, pokaždé když si budete hledat nějaký job, hledejte ho v blízkosti přístřeší, kde byste mohli přespat.
Ach ano, vy to víte.
Jste chytří.

Totiž, ona by mohla nastat situace, kdy budete muset přespat v tamějším parku na lavičce, nebo raději nespat vůbec a jet nonstop.
Jelikož bych si nejspíš neměla s pány beze střechy moc co říct, rozhodla jsem se pro druhou možnost.

O dva dny později, jsem si říkala, jakou jsem to udělala chybu. Jely se totiž dvě nocovky. Od pěti večer, do pěti ráno. Dvakrát.
Ale co, herec se přeci musí vžít do děje, takže jsem si neustále vnucovala myšlenku, že je na té narozeninové oslavě sedm večer, a tak kolem jedenácté odejdu.
Nestalo se.

Dokonce mě mrzelo, že jsem i po docela malé chvilce, brala za zcela normální přítomnost známých osobností. Vidět je na první pohled je vždycky takové potěšující, ale v ty tři ráno bych je klidně vykopla ze sedačky, jen abych si taky sakra mohla sednout.
Jak vidíte, člověk si na tohle poměrně hodně, až přidrzle stěžuje, přitom by mohl psát oslavné ódy, že ho vybrali.
A když se vůbec zamyslím nad tím, že jsem takto hubatě absolvovala tři dny, když třeba zdravotní sestry mají noční třikrát do týdne a ani neceknou.
To víte, rozmazlenec s normální školní docházkou od osmi do tří se pozná.

Ačkoli mi to vůbec, po přečtení tohoto článku neuvěříte, tak jsem si tuto možnost hraní ve filmu nadmíru užila, sepsala o tom mnoho článků a natočila videa, informovala spousty přátel a známých a zapsala si to do deníčku.
Ať už to bylo naposled, nebo ne, tak si napořád budu pamatovat ty momenty, kdy jsem se viděla v kině na plátně, a v tu chvíli věděla, že to stálo za to!

Špinavá hosteska na veletrhu krásy

7. září 2014 v 14:32 | D O M I
Když jsem poprvé v životě reagovala na inzerát, kde hledali hostesku s němčinou, byla jsem nervózní, co se z toho vyklube.
Za prvé jsem rychle vytáhla staré notesy a učebnice, protože přeci jen jsem ten jazyk už nějaký ten měsíc od maturity vůbec nepoužila a začala se drtit všemožné fráze znovu a znovu.
Nakonec jsem tedy dorazila v domluvený čas na veletrh World of Beauty na výstavišti v Letňanech a začala pátrat po mém místě.
Když jsem opravdu svůj stánek C 61 nalezla, představila jsem se zde dotyčné paní jako "hosteska s němčinou".

Ta na mě ovšem nepřišla s představením sebe samé, ale odpověděla: "Ko-ko?"
… samozřejmě začnete v hlavě pátrat, jakýmpak to sakra může mluvit jazykem?!

Nakonec jsem zjistila, že Koko je název, a ptá se, jestli budu výrobky této společnosti také nabízet.
Jednalo se o bezbolestnou epilaci (kterou jsem si mimochodem musela dokonce i já sama koupit - protože člověk, který tuto metodu nezná, na ní civí s otevřenou pusou).

Mimochodem, ještě bych měla zmínit, že za celé dva dny jsem na veletrhu potkala pouze dva cizince, kterým jsem zjednodušeně vysvětlovala (v ANGLIČTINĚ) co tu vlastně nabízíme - a ta podmínka té němčiny… No, sloužila pouze k tomu, abych se domluvila s naším šéfem Rakušanem. Nehledě na to, že se s ním dalo krásně domluvit i anglicky.
Popravdě, byla jsem moc ráda, že nebudu muset celou dobu mluvit na nějaké Němce (jak jsem si zprvu myslela) a vysvětlovat jim, jak ty křemíkové krystalky vlastně fungují.
Rakušan si nás takhle objednal šest. Kdo ví, jestli vládla mezi námi nějaká rivalita, jelikož ten, kdo toho nejvíce prodal, měl potom největší provizi.
A každá z nás chtěla mít TU největší provizi.

Člověk se tedy snažil každého zákazníka, kterého si k sobě přilákal, obohatit informacemi, že tuhle věc zkrátka MUSÍ mít! A kdyby ne, bude litovat.
Čtvrt hodiny jim popisujete, jak to funguje, představujete různé druhy, doporučené používání a další věci okolo. Nakonec se s vámi rozloučí se slovy: "Tak já sem přijdu zítra, dnes tu nemám peníze."

Nebo: "Tak my jenom uděláme kolečko a zastavíme se za Vámi."
Nebo: "My si promyslíme jaký druh a vrátíme se."
Ten, kdo tak řekl, se už nikdy neukázal.
Na mou obranu, bylo jich taky několik desítek, které byly z mého vyprávění nadšení a já tak šéfovi mohla vydělat několik tisíc.

Každá práce má své ale. Osmihodinové stání na podpatcích bez jediné možnosti posazení, při malém prodeji zákaz odběhu na oběd a samozřejmě - mně osobně zde hodně klesla má nastavená laťka hygieny.
Ne, že bych byla čuně, které se nemyje, či nepoužívá deodorant, ale je fajn vědět, co budete vlastně na takové práci představovat.
V mém případě bezbolestné epilace si taková ukázka bere i velikou daň.

Ženám, kter si o to vyžádaly, jsem musela předvést TEN efekt. Vyhouply mi jejich (samozřejmě neoholenou) nožku na klín a já jim náš efektivní přístroj předváděla.
Pokud se chcete od jejich roztomilé nožky držet co nejdále a sotva se jí dotknout - nejde to.
Funguje totiž na principu napnuté pokožky, takže druhou rukou jim musíte kůži napínat. Poté společně testujeme, která místa mají oholená a která nikoli. Pořádně si přitom osaháme chlupy a diskutujeme.
Jak milé-

A víte co je na tom nejhorší?
že mi to potom už ani nepřišlo nechutný.


Ačkoli jsem si tak uvažovala, že já bych se jako zákaznice styděla ukázat svoji neoholenou nohu někomu dalšímu, aby si ji mohl na denním světle hezky zblízka prohlédnout.
Co se týče jiných stánků, byla jich tam hromada, snad stovky! Ačkoli já, jako zaměstnanec, nemám v pracovní době možnost si je obhlédnout. Teď už jde jenom o to, jak moc máte velkou vůli a močový měchýř.

Protože třeba já jsem svůj čas, za možnosti odběhnutí na toaletu, investovala do zakoupení vonných bází a pěnových koupelí, které měly v akci! Pak už jsem jenom držela až do konce.
I takový pracovní zážitek může během dvou dnů mnohé přinést! Kromě toho, že jsem poznala nové lidi, získala možná do budoucna nějakou další práci v Německu, tak také jsem obdržela volný vstup na taneční lekce od sousedního stánku (jelikož holčiny byly bez proudu a potřebovaly nabít mobil - a náš stánek proud měl), tak zároveň se člověk trošku otrkal, aby mu už nikdy nepřipadaly cizí chloupky nechutné.


… Fajn, stále je mi to nepříjemné.
 
 

Reklama