D O M I a...

Blog je považován za velké médium

18. dubna 2016 v 22:45 | D O M I
Nikdy mne nenapadlo, že by se můj blog dostal do fáze, kdy by se mu opravdu mohlo říkat "blog".
Překvapuje vás toto tvrzení?
Mám totiž na vás hnedka jednu otázku.
Berete svůj blog, za "blog"?
Až donedávna jsem si totiž myslela, že i já něco takového vedu. Byla jsem ovšem na omylu.
____________________________________________________________________________________
Zrovna jsem se nacházela na začátku letního semestru ve druháku, přesněji na předmětu: Internet ve světě komunikace. Musím osobně podotknout, že to je jeden z mála předmětů, který mne v tomto ročníku opravdu zajímá a proto si nenechám ujít ani jednu přednášku.

Stalo se to hned první hodinu, kdy jsme rozebírali internetové deníky.
Dostali jsme se k jakési "kauze" (není možná příhodné to přímo nazývat kauzou), kdy jedna z redaktorek Echa24 (Echo24 - téma samo o sobě, které budu ještě hodně zmiňovat) odešla z České televize, aby se mohla projevovat na maximum, ne-co se týče nějakého snobství, ale svobody projevu.
Možná teď zním jako z doby cenzury, tak to pojmenujme takhle: "Říct vše na plnou hubu."
Založila tedy echo24.

Echo24 je nyní proslulé tím, že říká: kdy chce co chce, nebo co potřebuje, nastíní čtenářům reálný svět, ukáže i druhou stránku politiků, zkrátka a jednoduše… najednou pochopíte vše.

Především se specializuje na komentáře (a pokud ne, tak je to rubrika, kterou mám nejraději a na mém žebříčku dominuje), a víte, že tzv. "blogy" jsou dnes považovány za SAMOTNÉ KOMENTÁŘE?
Ještě chvíli jsme na hodině rozebírali právě dotyčný internetový deník a následně jsme od pana magistra dostali otázku: "No a vede i někdo z vás blog?"
Já vám upřímně říkám - nepřihlásila jsem se.
Kdo z nás vede blog?
No asi všichni.
Podle mě i Ty, Ty, kdo si čteš tenhle článek.
Sice nevidím nikde konkrétní čísla, ale troufnu si říct, že přes půl milionů lidí.
Co se týče mne, sice ano, najde se tu několik článků, dokonce i těch o něco lepších. Ale není to ono!
Možná jsem chvilku uvažovala, že se přihlásím, ale zastavil mne další dodatek typu: "že bychom si váš komentář/článek ROZEBRALI."
CO si na mém článku o Blondýnce, kterou oblbli Karel s Maxem, asi tak rozeberete?
Chápete mě, co tím myslím?

Musí se jednat o nějaké sdělení ke světu. Můj názor na určitou věc, zkrátka publicistika reagující na zpravodajství.
Tím vůbec nemyslel tuhle éru "blogísků". Jedinci z velkých médií považují i takovéhle (téměř) obyčejné blogy za něco velkého. Další komunikační prostředek, kterým můžete sdělit ohromnou informaci a je důležitá pro všechny.
Tak proč by někdo mrhal čas tím, že by na ní psal slátaniny?
Toto byl můj první pokus o "článek na blog".
Myslím, že jsem zase sklouzla někam pryč k okurkám.

Zvrhlý kompliment

20. února 2015 v 18:34 | D O M I
Říkala jsem si, jak dneska vlastně holka obdrží opravdu upřímnou pochvalu?
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. V ten den jsem na ni rovnou dostala odpověď.

Ačkoli jsem měla jít ven s jistou osobou, tak jistá osoba znejistěla a nic se nekonalo.

Musela jsem tedy narychlo vymýšlet náhradní plán a tak jsme se s kamarádkami (takovými černovláskami - dozvíte se za chvíli, proč tohle zatraceně zmiňuju?!) rozhodly vyrazit na večerní nákup do ikey. Znáte to, každá jsme tam chtěly všechno a nic, takže až na místě se uvidí.

Nikdy předtím jsem do ikey nejela skrz metro a autobus, pokaždé pouze pohodlně autem, tudíž nás cesta opravdu vyšla na necelou hodinku (vyjížděly jsme ze Žižkova…)

Cestou, konkrétně na autobusové zastávce, jsme narazili na několik Pražáků, kráčejících z ikey do svých domovů. Nás to teprve čeká. A po chvíli jsme se vyskytli na zcela vylidněné zastávce. Nebyl tam nikdo kromě nás tří a dvou chlápků opodál.

Musím se přiznat, že mým problémem je rozeznávání věku u chlapů, možná to dokonce byli kluci, ale tak… je to opravdu individuální. Jednou říkám pětadvacátníkovi klučina, jindy chlap.

Poměrně nahlas se bavili a vůbec jim nevadilo, že slyšíme absolutně každé slovo, které vysloví.
"Zdeňku, já bych se šel vožrat."
"Já taky, Richarde, ale kam? A kdy? Já musím tátovi pro ten stojan do koupelny."

Nenápadně jsem se na ně podívala, jelikož už opravdu řvali. Když se zadívali našim směrem, zase jsem se rychle věnovala holkám a snažila předstírat ignor.

"Hele, Zdeňku - ta blondýna."
"No, vidim, vidim Richarde."
"Tu bych jebal…"

"Hm, já taky, Richarde, já taky."


Za prvé mě někdo po několika letech takhle veřejně nazval blondýnou, ačkoli jsem stále bruneta, jen mám to světlé ombré. Přesto je pravda, že na mnohem větší části hlavy zkrátka mám tu blonďatou.

Ale to je v tuto chvíli jedno, jde o to vám povyprávět, jak jsem takhle jednou po osmé večer, obdržela upřímný kompliment, na který si pamatuji i o čtyři dny déle.

Chlapcům jsem už ale osobně nepoděkovala.

Drsná pravidla pro chlapy na prvním rande!

9. února 2015 v 11:45 | D O M I
Nuže dobrá, jsem tady, abych přinesla krutou realitu, jak si většina žen volí partnera.
Není to tak "jednoduché" jako u zvířat, kdy stačí být tím nejsilnějším. Ha, to by pak bylo poměrně rychle jasno, že borci z posilky si můžou dovolit cokoli.

Přesto, chtě nechtě, řídíme se několika podvědomými body, které mohou působit trošku povrchně.
Přiznejme si, když se neznáme, tak jak máme ocenit vaší vnitřní kvalitu a charisma? To holt nejde.
Mimoto - vy tím, pánové, taky zrovna nevynikáte a nejednou dáte přednost pěkné tvářičce se zadkem Kardashienek.
Pokud se tedy chcete dozvědět krutou, ale zato opravdu pravdivou realitu, jak můžete (nebo nemůžete) svoje zabodování u slečny ovlivnit, dejte se do čtení. Ovšem předem upozorňuji, že možná budete na konci v dramatické depresi.

Jdeme s dotyčným na první schůzku a oba padáme hlady. Jelikož předpokládám, že za mě zaplatí (on to nejednou zmínil), vybírám alespoň nějakou levnější kuchyni. Vyhrálo "americano" a jdeme do mekáče. Suše si zažádám o hranolky s cheesburgerem a opravdu nic dalšího nepotřebuji. Chlapec si také donese objednávku a dáme se do jídla. Ještě než stihnu ochutnat první sousto, uslyším první připomínku: "Tohle bych neměl jíst."
"Aha, proč?" zeptám se ze slušnosti.
"Jsem na dietě."

Zasměju se, že chce zažertovat, ale když to už při mé padesáté hranolce řekne potřetí, začnu cítit letmou depku - jaktože já se necítím taky provinile? Jsem přece holka! - to nás to trápí!
Následuje procházka centrem a opět začne zmiňovat zdravou stravu, a jak se dobře drží. Až na dnešek - "kvůli tobě jsem to snědl. Vidíš, jak tě mám rád?"
Teď jsem jako nevěděla - to se mám jako omluvit??
Rada jedna - chlapi! Sakra! Vy vůbec žádnou dietu nepotřebujete! Stačí, že chodíte do posilovny a takoví pánové si prostě můžou dovolit cokoli! To ženským roste ta velká prdel! Vy buďte v klidu a neříkejte mi, doprkna, o nějaký dietě! I já jsem si to odpustila.
Fu… oddechla jsem si, můžeme jít dál.

Další věc, kterou vlastně můžete jakž takž ovlivnit. Sice už se jedná o finanční rozpočet, ale předem upozorňuji, že cena a značka nehraje roli. Musíte mít zkrátka dobrý vkus...
Totiž, všechny ženy a dívky dělají ještě před prvním kontaktem z očí do očí analýzu vašich bot.
Jsou-li ošoupané, špinavé, staré, zničené… či jakkoli divné, ztrácíte okamžitě padesát procent přitažlivosti. Vždy to tak bylo a i bude.
Nemusíte ihned nosit drahé vansky, adidasky. Jen… ať to vypadá dobře.
Pokud jsem vás, drazí pánové, neodradila, tak pokračujte ve čtení. Teď to totiž přijde.

První promluvení. Takový ten zvuk, když prvně otevřete pusu. Je důležité co z ní vyjde, tak i jakým tónem. Respektive intonací a obecnou zvučností hlasu.
Jo, pokud nemáte chraplák a zkrátka příjemný romantický hlas na první poslech, už dívka přemýšlí, jak se rychle z rande vyvleče. Není to žádná nadsázka nebo přehnané líčení, prostě chlapci s pisklavým hlasem neokouzlí.
Pravej chraplák je k nezaplacení!

Ha, ano, ještě jsem si vzpomněla na jednu věc, kdy nejspíš chtěl dotyčný zapůsobit a tak předváděl, že je o něj šílený zájem. Nejednou za ten den mi bylo připomenuto, že na něj ta servírka pořád kouká, že nám udělali nejlepší kafe, protože se na ty ženský usmál, že na mě čeká už 10 minut a stojí kousek od něj holka, co ho neustále pozoruje.
Tím si u mě taak snížil hodnotu, že jsem o něj v tu ránu přestala mít zájem.
Vždyť mi na sebe zcela dobrovolně práskl, jakej to je sukničkář a jednoduchej hoch. A co s nim asi tak jako budu dělat?

A nakonec poslední věc, přesto ta nejdůležitější - co máte v hlavě. Kor na vysoký se člověk přesvědčí, že je možné se zabouchnout do chytrého mozku. Docela vtipné, úplně jsem obdivovala našeho učitele, který je tak neuvěřitelně chytrý, že jsem se vždy těšila, až nás zase přijde ponížit. Podle něj jsou všichni hloupí jak polena, ale dobrá, občas to myslí s nadsázkou. Vtipné.

Nemohu vám říct, že pokud jste jinačí a ve vztahu vám to parádně klape, že mé rady jsou špatné. Však jsem taky psala o tom, jak vlastně zaujmout na prvním rande a získat první oslnění.
Protože, z mé vlastní zkušenosti, se mi bohužel nikdy nestalo, že bych měla vztah, který by z těchto předsudků vycházel a chlapec splňoval výše zmíněné priority. Veškerá má první rande byla pořádně na nic a byla jsem odpuzená od snad dalších schůzek.
Ovšem když je hoch dotěrný a nekonečný, tak nakonec svolíte, že si tedy znovu vyjdete. No a bum, už jste ve vztahu, ani to nevíte. A to se vám na něm pořád nelíbí všechny ty zmíněné body, co jsou tak důležité.

Česku chybí dívčí kluby!

19. ledna 2015 v 21:11 | D O M I
Je snad nanejvýš pravděpodobné, že si nikdy neodpustím jednu věc. A to, že jsem nezažádala o členství v klubu Gama Gama. Celý svůj dětský a středoškolský život jsem přeci čekala na ten den, kdy s nástupem na vysokou školu samozřejmě přijdou i další neblahé povinnosti, jako třeba permanentní make-up, laserová epilace celého těla, piercing do hlavy a nonstop hlasitý (přesto ale do značné míry i svůdný) smích mých stejně sexy spolubydlících.

Na spořiči obrazovky mi dnes totiž vyjel jedna až přehnaně růžová (ano, dnes si to konečně přiznám) místnost, která (asi dle mého pubertálního já) měla být mojí vysokoškolskou svatyní.
Díkybohu, že nejsem akademicky inteligentní a zaujatý právník - to bych se sebou asi už nikdy nepromluvila.
Co si budeme nalhávat, dnes vidím, že v žádném takovém hogo fogo domečku s 20 pokoji nebydlím. Ačkoli je realita o něco méně růžová (jelikož mé spolubydli mají rády i jiné barvy - třeba černou), bydlím "pouze" se třemi úžasnými kamarádkami (ne s mega stádem magazínu Playboy), takže se dokážeme pokaždé pozdravit zcela normálně (občas trochu německy a pak asi turecky, ale jinak běžně hovorově), a ne polonahým skákáním na posteli. Nemluvě o tom, že jsem ještě v patnácti byla věřící. Pravidelně jsem klečela na kolenou: "Nechť Pamelo se zítra probudím s trojkama."
Dnes se již k Pamele namodlím.
Protože vím, že by to jedině znamenalo, že jsem těhotná (a předcházelo tomu unesení mimozemšťany, mimo jiné). Takže sázím na plastickou chirurgii.

Každopádně, potřebuji se dostat k zásadnímu bodu. Že nejsme v Americe. A proto, kdo po takových hříčkách přírody touží, nechť za nimi odpluje.
Tak jo, au revoir, sayonara, …taxiiiiiii!!!!!

Dokonce jsem jeden čas uvažovala, že bych šla studovat na gardedámu playboy zajíčků.
Věřte nebo ne, nedohledala jsem se jediné vysoké.
Když jsem to doma sdělila rodičům, zhrozili se. Snažila jsem se jim vysvětlit, že v životopise to nebude vypadat tak hrozně.
Dle mého názoru je například pozice gardedámy stejně obtížná jako guvernéra, ne-li obtížnější. Ukočírovat takový dav hyperaktivních puberťaček by si na holý krk určitě generál generála nevzal (pokud má tedy doma rajcovní manželku).

Přesto myslím, že jsem nalezla odpověď na svou nezodpovězenou otázku ohledně neexistujících sexy klubů v ČR:
Za prvé - říká se jim babinec, dům lásky, nebo jiná zmíněná peříčka… ale rozhodně to není ubytovna pro vysokoškolačky!!
Za druhé - opravdu to tak je, věřte mi, takže se tam taky nemusíte chodit ptát na nájem.
Za třetí - ne všechny vysokoškolačky jsou sexy, ne všechny jsou chytré, ne všechny mají majlant na tenhle růžový hříšný pokoj.
Avšak, pokud bych opravdu tuto investici uskutečnila a spustila tak revoluci a´lá klub Delta, Gama, nebo Hama, Chacha, tak by mě stejně pěkně štvalo, že to doprkna nedělá někdo jinej a já si v tom luxusnim baráku nemůžu žít sama!

Toť vše z mého dnešního nostalgického vylejvání srdíčka.
Omluvte mne, ve své zápočtové práci na Sovětské Rusko jsem se nechala trošku unést.

Proč se šprtat těsně před zkouškovym, když můžete o Vánocích..?

24. prosince 2014 v 15:42 | D O M I
Říkala jsem si, že bych možná mohla na moment přerušit mé studie a psaní o Vladimiroviči Putinovi a zkusit se alespoň na ten štědrý den naladit na Vánoce.
Popravdě, jde mi to hodně ztěží, jelikož jsem z té vejšky tak nakoplá, že mi už mozek nepracuje jinak, než šprtáním.

Nikdy jsem nebyla politickým nadšencem, až do té doby, než jsem poznala našeho všeznalého politologa, který vás - pro vaši stupiditu, pěkně setře.
Opravdu neznám nikoho víc motivujícího a povzbuzujícího ke studiím, na základě vašeho ponížení.




Ale to, že u mě asi opravdu není něco v pořádku, mi došlo při dnešní cestě z návštěvy hřbitova.
Samozřejmě, tradičně, jsme vyrazili ke svíčkám, zavzpomínat na ty naše milé mrtvé, a cestou domů nám naskákaly myšlenky typu: "Tak co teď? Máme volno."
"Já se aspoň budu učit." poznamenám.
Dokonce i mamka se na mě obrátila: "Tak na Štědrý den si můžeš dát voraz. Dneska máš volný čas." svolila.
Jen jsem se v rychlosti zamyslela a zabručela: "No ale právě - mám aspoň dneska čas."

Následně se mi celé auto vysmálo.

Abych si tedy nepřipadala až tak hloupě, píšu i vám na blog, a to - co jsem z knih tedy nevyčetla, (ačkoli to stejně kazím, když obecně píšu o školních povinnostech v tak krásný letní den).

Snad tedy na závěr popřeji svým čtenářkám a ojedinělým čtenářům šťastné svátky, plné zdraví a krásy, aby se do nás už konečně někdo pořádně zamiloval a odjeli jsme s princem na bílém koni.
Teda vy, já ne.
Já mám na koně alergii - jak jsem zjistila na koňském táboře.

Mami, tak jsem pašerák... - ale mám dárky!

19. prosince 2014 v 22:23 | D O M I
Opravdu na vlastní kůži zjišťuji to, jak vás může vysokoškolský život pěkně pohoršit. Když přeskočím, že se pro mě stává suverénně červená zelenou (aspoň že tam jsem pouze chodcem…), nechodím spát dřív jak před další přednáškou (následujícího dne) a návštěva tamních pajzlů je nejlepší ve čtvrtky, jelikož jsou akce (pátek a víkendy =mrtvo).
Nemluvě o tom, že jsem si šla tento týden POPRVÉ v životě koupit cigára. Co jsem tak odposlouchala od spolubydlících, měla jsem tedy naučenou frázi. A abych byla fakt tvrdej drogovej dealer, řekla jsem hned: "DVOJE Kissky."
Pak jsem je hezky ozdobila srdíčkovýma samolepkama a dala holkám pod stromeček. Pořád ještě přeci jen nekouřím a vlastně vůbec nevím, proč v tom ty spolubydlící podporuju.
Chci se dostat k tomu, že tenhle týden mě potkala další rebélie. Hned potom, co jsem s M. jela nakoupit jídlo, rozhodla se, že tentokrát půjdeme na zastávku zcela odlišnou cestou.
Zavedla mě na nějakou tržnici. Z legrace mi navrhla, ať se zeptám, jestli tu nemaj nějakou Michael Kors kabelku, po které už dlouho prahneme. Vzala jsem to ze žertu, tak jsem se okamžitě obrátila na první Vietnamku a ptám se: "Nemáte Michaela Korse?" byly jsme ve veselé náladě, tak pro jistotu ještě dodávám: "nějakou tu fejkovou."
Bylo to houby platný, ona nerozuměla nic.
Napadlo mě vstoupit hlouběji do těch marketů, až jsme stáli v nějakém stanu.
Přišel za námi jiný Vietnamec: "Sháníte něco?"
Tak jsem ho jenom odmítla, že ne, jen se podíváme. Doteď nevím, copak nám začal šuškat, ale nato nás rychle předběhl a začal odemykat zatrezorované dveře.
Dodávala gesty: "Poďte, Poďte!" a šeptal.

Abyste, vy, čtenářky, měly jasno - nejsme žádné laciné děvy. To fakt ne.
A když by nás úchylák lákal na cukroví, tak nepůjdeme.
Je to bláznivé zahrávání se životem, kdybyste náhodou někdy měla následovat (snad ne ještě!) nějakého cizince, který vás láká do doupěte.
Kdo ví, jestli poté vůbec vyjdete bez HIV, děcka, nebo minimálně živá.

No, tak jsme vešly.

Octly jsme se v absolutní tmě a už jsme slyšely jenom cvakání zámků.
"Tyvole, Domi!? On nás tady zamkl!" Šeptala mi M.
Hned na to přišlo prudké světlo.
Víte, co jsme spatřily?
Sklad se značkovým zbožím.
Nejspíš se jednalo o nějaké místní výpary, neboť jsme chytily záchvat smíchu. Vietnamec k nám přicupital a skoro strkal dlaň před naše ústa: "Pšššššt!!!" začal pištět.
Octly jsme se tedy někde mezi Diorem, Korsem, Chanelem a Guccim.
Pořád dokola opakoval pouze dvě věty, a to "udělám cenu" a "pššššššt".
Narval nám věci do tašky a zase nás ze skladu vyhnal.
Teď přišla na řadu věc, kdy si konečně ráčil vyslechnout, že doprkna nemám hotovost!
Divil se, ale jak jsem ho mohla přes to jeho PŠŠŠT přeřvat?
Nakonec to skončilo tak, že dodal třetí větu ze slovníku: "Vždyť jsou Vánoce." A tak ihned pochopíte - ŽE VÁM CHCE UDĚLAT TAKHLE MILOU RADOST? Fakt mi to dá zadarmo?!

A odvedl mě k bankomatu.
Teď chápu tu jeho větu s Vánoci. Já mám kabelu a on má na kapra.

Stala jsem se udřenou Bree

30. října 2014 v 15:07 | D O M I
Jelikož je můj mozek poslední dobou až moc přeplnění informacemi ze Zoufalých Manželek, rozhodla jsem se, že bych se mohla chopit každé vlastnosti, která je pro ně typickou.

To nastalo v den, kdy jsem (opravdu zcela omylem) vstala v půl šesté ráno, jelikož jsem z mého (absurdního myšlení vydedukovala, že je devět ráno).
A protože si má upracovaná maminka nedá nikdy voraz, rozhodla jsem se jí to mé trajdání po Praze nějak oplatit. Zazimovat dvorek.

Všechny ženy, maminky, tetičky… nebudu se tajit. Náš dvorek je doprkna velkej!
Šlo převážně o to, odnést a sbalit všechny sedačky, lehátka, různé bedny a především TY KVANTA KYTEK.

To bylo poprvé, kdy jsem litovala, že je mamča milovníkem přírody. Kdyby radši chodila do lesa.
Ale to ona né, dáma si musela přinést les domů.
Já tomu ale říkám domov dětí a mládeže pro kytky.

Po třech hodinách jsem slavnostně mohla prohlásit, že jsem náš rodinný domek hezky připravila na zimní časy!

To ovšem také znamená: absolutně prázdná zahrada.

Opravdu. Vypadalo to, jako bychom se stěhovali pryč a už se neměli nikdy vracet.

Je pravdou, že mi na tom něco nesedělo, ale jelikož mé svaly byly tak zničené, vykašlala jsem se na myšlení a šla si pustit další díl Zoufalých Manželek.

Přerušil mě až hlasitý hysterický výkřik: "VYKRADLI NÁÁÁÁS!" volala maminka z obýváku.

Já, poslušné dítě, jsem jenom mávla rukou: "Kdepák, to jsem jen zazimovávala."

Její nechápající výraz dodal: "I tu zimní výzdobu?"
-------------------------------------------------------

Jo. Tak jsem se dozvěděla, že jsem zazimovala i zimní květinovou výzdobu.
Můžete mi, prosím vás, říct - ono - OPRAVDU něco takového existuje? Prostě ZIMNÍ KYTKY?!
Samozřejmě u nás platí pravidlo: "Co zničíš, to po sobě zameteš."

Takže jsem hodinu a půl nosila věci zase zpátky na místo.

Maminkám pomáhejte POUZE S TÍM, o co požádaj. Fakt. Nesnažte se zbytečně zavděčit. A už vůbec ne nějakým překvapením.

Best "zdrogování" ever

27. října 2014 v 19:00 | D O M I
Pokusím se opominout to, že jsem si dnes ráno omylem vzala prášek na spaní a absolutně tak vynulovala efekt černého čaje.
Ovšem to se jen tak opomenout nedá.

Mohu upřímně prohlásit, že zcela chápu bezdomovce, kteří si schrupnou v tramvaji. Absolutně!
Ne jednou jsem sebou škubla a tělem mi projel šok: "Eehhhhh, doprkna, tyvogo, sakra, tam jsem vlastně měla vystoupit."
Ano přátelé, né-pouze-jednou.
Napotřetí jsem konečně trefila na správnou zastávku a odvlála do školy. Slova mé spolužačky mne totiž popisovala jako "kabát na jednu stranu, kabelka na druhou…"


Nemluvě o tom, že si z dnešní výuky pamatuji "světlo - tma… tma hodinu a půl, teď musim vstát - eh, to prudké světlo venku!"
Teď už mě čekalo se jenom sejít s mým milým sourozencem v Palladiu a sehnat zimní boty a kabát.
To bych ale samozřejmě nesměla být tak mrtvá.

Takže jsem se rozhodla svého bratra slepě následovat po pánských obchodech a odsouhlasit vše, co mi jen ukázal.
Naštěstí on můj názor vůbec nepotřebuje, kdyby bylo po mém, ihned bych ho prohlásila za Diora mladšího, jelikož takový styl a vkus pro módu jsem doposud u žádného jiného kluka na vlastní oči neviděla.
Tak jsem se ho zeptala, proč se taky nepřipojí do toho blogového fashion světa? On mi kupodivu řekl, že už to zkoušel, ale potom, co mu nějaká holka napsala: "Jseš skvělá blogerka, pokračuj v tom co děláš," s tím sekl.

Vidíte, jak jsou názory čtenářů důležité?

NEmodelka - radši modrá, než tlustá!

25. října 2014 v 19:48 | D O M I

Znáte to, ráno vstanete, upravíte, nasadíte džíny…
Oprava - nenasadíte džíny.

Celá znechucená jsem se na sebe podívala do zrcadla a zoufale zavzpomínala na dobré časy, kdy můj metabolismus byl rychlejší než mé cesty k lednici.

No ale patnáct vám nebude nadosmrti. Totiž, k příležitosti mých patnáctých narozenin, mě kdysi má kamarádka přihlásila do jednoho castingu.

Modelingová agentura hledala mladé nové tváře a opět se vyskytl slogan: "Přiveď svou kamarádku a získáš od nás 10 000 Kč!" Já vím, že mě opravdu, zlatíčko, chtěla podpořit a vím, že zatraceně chtěla prachy zadarmo, tak jsem ji tu záležitost odsouhlasila.
A tak se hezky po Praze tahala s taškami ze Zary, zatímco já s těžkými podpatky a pro mě, v tomto zimním obdobím, s naprosto zbytečnými plavkami.

V agentuře stála obrovská fronta nádherných a štíhlých dívek, ale kamarádka byla stále odhodlaná, že neodejde, dokud nedostane svoje peníze.
Řekněte, neměla se tedy jít vystavovat ona?

Když jsem přišla na řadu, nenastalo žádné zdržování.
"Slečno, svlíkněte se, převlékněte do plavek a pojďte nafotit fotky."
Blikla tři světélka a pak rychlé přeměření. U mého pasu se ta ženština pozastavila. Pohrdavě na mě vzhlédla a s výdechem přešla k bokům.
To byl den, kdy mi bylo striktně řečeno: "Slečno, jste tlustá."


Pokud byste snad uvažovaly, že jste se třeba přeslechly - přeci jen, má se tahle věta vůbec říkat narovinu naprostým cizincům?
Tak mi to pro jistotu poslali za týden písemně.


Odjely jsme tedy tlusté a bez peněz.
A vlastně ještě s úmluvou, že až se budou hledat pokusní králíci na vědecké výzkumy, můžu ji přihlásit.

Blondýnu oblbli Karel s Maxem

24. října 2014 v 22:46 | D O M I
Netuším, kdy nastal ten zlom, kdy jsem přidělila politologii statut mého nejoblíbenějšího předmětu.
Vždyť já mu přeci vůbec nerozumim!
No což, víme, že opovrhovaného chleba si nakonec ukrojíme největší krajíc. Tak, a mám to.
A tak jednoho krásného politologického dne jsme si měli určit, na jaképak známé osobnosti z této oblasti vytvoříme referát.
Ovšem, co se stane, když položíte na stůl papír se třiceti jmény politologů a jako učitel dodáte: "Tak… rozdělte si to."
V tu ránu se všichni rozběhli jako hyeny a začali samozřejmě hledat jména, která jim alespoň trošku něco říkala.
Padlo mi oko na jednu blondýnku, která zůstala sedět a nevinně koukala na drásající se dav. Párkrát zamrkala a potom velice pomalu přistoupila k papíru.
Co jsem tak zaslechla rytmické klapání, došlo mi, že na dvanácticentimetrových podpatcích by opravdu ty chlapské chlupaté ruce u papíru nepřemohla, tak si počkala holt na to co zbyde.
Najednou tam stála taková celá zoufalá a nešťastná, až jsem myslela, že jí ty modré kontaktní čočky vyplavou na tvář. I s umělými řasy.

Pařmenem od plenek

22. října 2014 v 22:26 | D O M I
Říká se, že pokud nás škola nebaví, nedá se nic dělat, zkrátka tu střední nějak odchodíme. A ten, kdo není nijak dál zainteresovaný, nechť se vrhne do práce.
Ale proč někteří sledují na přednášce (po pěti začátečních minutách) hodiny, nechápu.
Zbývalo ještě 15 minut do konce a většina se začala zčistajasna balit a odcházet. Během - hodiny - na - vysoké - škole.
Upřímně, to jsem zírala i já. To dnes fakt nikdo neuznává nějaká pravidla slušného chování?
Chápu, že devadesát minut může být považováno na jednu vyučovací hodinu hodně, ale co ten učitel? Ten nemůže ani ne minutu vypnout, a ti vzadu se po pořádnym šlofíku rozhodnou odejít.
A tak poprvé od začátku našeho vysokoškolského roku, se jeden profesor rozhodl pronést pravdu, kterou si ale mají být všichni sakra vědomi!
"Proč si to školný platíte, když chcete se takhle blbě připravit o vědomosti? Vy máte nutit , abych povídal do konce, ne-li přesáhl."

A nevěříte, kolik lidí si tuhle zatracenou pravdu neuvědomuje.

Přežij nebo zemři

13. října 2014 v 20:00 | D O M I
Vejška je boj.
To není nic, co by snad někoho překvapilo, ale já myslím především to osamostatnění se a především - bydlet sama za sebe.
Protože když obecně žijete sami za sebe, tak opravdu na vás ve spíži čeká to, co jste si nakoupili.

To znamená, že tam na vás nečeká nic.

Kdybych si mohla přát jakoukoli schopnost, tak v tuhle dobu, v pondělí v 19:38 hodin, bych si přála chvaty šéfkuchaře.

Nebudu vám lhát, dnes to není poprvé, co jsem byla schopná se ubrečet k smrti.
Hlady, samozřejmě.

A tak se stalo, že se mi během 14 dnů absolutně změnil jídelníček.
Zjistila jsem, že si mohu kupovat věci, které jsem si jako malá přála za odměnu a nyní si jich můžu vzít třeba deset!
Ale to se stalo, že jsem najednou snídala Kinder bueno, k obědu byli dvoje sýr a křup a k večeři Nesquik. Abych náhodou nehladověla, doplňovala jsem se koblihama a sušenkama, jen tak, během dne.

ALE! Člověk má přeci vždycky na výběr.

Buďto budu požírat kalorické bomby, které ke mně dorazily z výletu z Polska, a nebo budu žít zdravě, začnu vařit, vynechám veškerá kupovaná jídla…

V tom případě jsme opět u chcípání hlady.

Bečka či anorektička, hm, ne, nevybrala jsem si.
Má seberevolta začala dnem, kdy jsem si sedla se spolubydlící, která si NEUVĚŘITELNĚ uvařila.
Řekla bych vám co, ale já to nepoznám (znamená: neznám jídla, která nejím).

Samozřejmě v mých očích hned stoupla o sto příček nahoru, a já na její dílo koukala jako na Nobelovu cenu.
Ke mně a mým cornflakesům pronesla: "Bože! Dej si něco normálního!"

Ano, ano, řekla bych, že to byl ten moment, kdy mi došlo, že se mi asi nepodaří dlouhodobě přežívat na mléku.

Proto apeluji na všechny historiky, kteří píší současné dějiny!
Dnešní den, se totiž do nich musí zapsat!

Chrabře jsem vběhla do potravinových krajin, sebrala veškeré potřebné suroviny a přísady do poslední špetky a před chvilkou jsem tento poklad DOVAŘILA!

A dokonce se s vámi o tuto gurmánskou lahůdku podělím!

Na VŠ se kocovina nepřipouští!

6. října 2014 v 14:53 | D O M I
Když se má jednat o váš první výstup v oblasti čtení na vysoké škole, chcete samozřejmě udělat co nejlepší dojem, že jste opravdu na střední pilně četli, a tak máte náš rodný jazyk v malíčku.
Taky proto jsem nebyla vůbec nervózní, když jsem byla v hodině moderního umění vyzvána, jestli bych mohla přečíst úryvek z knihy Vladař.

Nebudu vás zatahovat do podrobností - pohybujeme se v Itálii u Alexandra VI.
Vyšel na mě pouze krátký odstavec, který jsem - dle mého, jela nejplynuleji a nejhlasitěji, aby i ti rapeři vzádu slyšeli.

Už jsem se vyskytla u poslední věty, kterou jsem chtěla dramatickým tónem přikrášlit: "…z úkrytů vyskákali vojáci a Giovanniho a ostatní políbili."

Ihned jsem uslyšela letmé šuškání. Sama jsem se zarazila - vždyť to tam přeci VŮBEC nesedí!

Rychle jsem se opravila: "…a Giovanniho a ostatní poblili."

V ten moment jsem si říkala, že se já pako vůbec opravuju! Měla jsem mnohem raději zůstat u líbání! Protože jsem to samozřejmě přečetla znovu špatně.

Pokud by vás zajímalo, jaké má věta správně znění: "…a Giovanniho a ostatní pobili."
  • A ano, vím, že tohle dává NEJVĚTŠÍ smysl. Ne, nevím, proč jsem volila všechny jiné možnosti.

Každopádně vám položím jednu hlubokou myšlenku do duše.
…že jste také přečetli u správného znění poblili?

Jak se stát znalcem politiky (BLOND VERZE)

4. října 2014 v 17:50 | D O M I
Rozhodla jsem se, že s tím mým fantazírováním musím skoncovat a raději častěji číst noviny.
K tomuhle rozhodnutí mě přivedla páteční přednáška práva a státovědy.
"Pokud jste nečetli Vladaře, tak mi prosím Vás, ani nelezte ke zkoušce".

Dobře, vyzvednout Vladaře v knihovně - poznamenám si.

"A jestli náhodou nejste vůbec obeznámeni se základní politickou faktografií - tak nemáte žádnou šanci."
Člověk slabě polkne.

"Pokud totiž neznáte termíny, jako SPRČS," (určitě něco takového řekl…), "či opoziční smlouvy a občanské fórum, tak z toho nic nebude."

A tak se stalo, že jsem během 10 minut utratila v trafice dvě stovky. Jsem totiž děsně rychle nadšený typ člověka do všeho nového, proto jsem si odnesla domů několik výtisků novin. Od PRÁVA přes PRAŽSÝ DENÍK, Týden, Lidové noviny, nějaké E15 (či co to je)...

Na bytě hned holky zaznamenaly, že jsem, podle nich "PROBOHA!" investovala do novin:

"Domčoo? Ty sis koupila PRÁVO??" ptala se jedna.
"Jo."

"A prooč?"
"Abych byla chytrá."

"A co, jaký to je?"
"Nerozumim."

Ovšem pozor! U třetích novin jsem už některé opakované věci poznávala.


Jo, a abych byla úplná - co se týče mého vzdělávání po škole, jsem si dnes odnesla z knihovny přesně jedenadvacet knih.
Ani se neptejte jakého typu, protože byste se možná divili, proč si sakra půjčuju něco jako Práce ze vzteku - od Topolánka k Nečasovi.

Hm, tak. A je to venku.

Zbytek je ale o něco moudřejší…
Proto vám své publikace dál vyjmenovávat nebudu, abych vás nechala v té představě.


Teď se jdu konečně vrhnout k první knize! Jo! Už se nemůžu té bichle dočkat.
Jen si ještě dojdu zaběhat.
A samozřejmě najíst.
Neměla bych zajít náhodou navštívit babičku..?
Asi jo, je pořád doma sama.
Jo, a vyvenčit psa…

…možná si pustim nějakej pěknej film.

D O M I & Omylem Sockou

19. září 2014 v 17:35 | D O M I
Dvě jediná přípustná kritéria, kdy je dobré nakupovat u Číňanů.
Za prvé - když dokážete posoudit, co připomíná kýč a co ne, za druhé - nakupovat v malém množství.
Dnes totiž nastala situace, kdy jsem musela svoji poníženou duši přemlouvat, že jsem takový loser nebyla.

Konečně nastal ten vysněný pátek! Den, kdy mé vlasy budou jako nové, jelikož absolvuji brazilský keratin v luxusním salóně s moderním vybavením.
Ráno jsem ovšem vstala o něco déle, než jsem předpokládala, tak jsem musela půlku seznamu mých příprav do města dát stranou, a vybrat druhou půlku, která je důležitější.

"Hodit mobil do kabelky, vzít si brýle (když jsem se první nalíčila a pak mi došlo, že jsem si nenandala čočky. Opět), najít klíče…, odlakovat si,panebože! ty oloupané nehty, nasnídat se! - jinak umřeš hlady! Jdeš přeci na tříhodinový proces!"

Nezmiňuji nic, co by byla pro dívky španělská vesnice, neustále dokola ty samé problémy.
Ovšem, člověk si udělá seznam a až pak vidí na hodinkách, že vytvářením seznamu zabral docela potřebný čas.
Z baráku jsem vylítla rychlostí 150 km/h… ba ne, vše jsem měla takhle rozmazané, jelikož jsem si ještě nenasadila brýle; a utíkala jsem do salonu.

Přiběhla jsem před prosklený vchod za deset minut deset. Já byla objednána na desátou. Co jsem tak viděla skrz, seděla tam pouze paní na trvalé a nikde žádná kadeřnice.
Hm, asi bude vzadu, tak já počkám těch pět minut, ať to není tak blbý.

Tak jsem tedy stála před těmi dveřmi a čekala pět minut. V tu chvíli mi došlo, že bych si to mohla odpočítat. Pětkrát šedesát je třista - a tak jsem jela.
Když jsem si hezky poctivě doříkala násobilku, vešla jsem dovnitř. Po mém pozdravu se mi dostalo odezvy odněkud zprava. Polekaně jsem se podívala na to křesílko, kde celou dobu seděla kadeřnice a pozorovala mě. Skrz ty prosklené dveře a okna.
Usadila jsem se do židle a začala mi mýt vlasy.
"Ó, páni! Máte nádherné boty! Odkud jsou?" pronesla půvabná vysoká blondýna.
"Eh, tyhle? Ty jsou od Vietnamců." Vypadlo ze mě.

Nic na to neřekla.

Cítila jsem se děsně trapně.
"Tady z Okayshopu." Dodala jsem pro jistotu, abych snad ze sebe UDĚLALA JEŠTĚ VĚTŠÍHO DEBILA???
Ach ano, krásná slečna Luxusní, si teďka určitě dojde na nějakou super tržnici, kteru jí doporučuji.
Na mou a i její obranu (jelikož rozhodně nevypadala jako typ, co by si kupoval věci tam, kde my, chudí lidé, ale spíš jako Ti, co nakupují v Těch obchodech, kterých MY ani jméno vyslovit nesmíme…) ty boty opravdu vypadají nádherně a sama bych je tipla na vysokou třídu. Kor když k tomu vezmete příhodné kalhoty a bílou blůzku.

Po umytí se mě zeptala: "Tyjo! To máte opravdu přírodně takhle hezké dlouhé nehty?"
Rychle zaznamenám svůj palec. Do prkna! Já si zapomněla odlakovat nehty!
Začnu jí to samozřejmě v záchvatu paniky vysvětlovat, že jsem opravdu nestíhala si ty nehty odlakovat, a že ano, beru na to léky.

Teď jsem za narkomana.

Když jsme téměř končily, přišel na návštěvu chlápek, se kterým se přátelila. Čekal na ostříhání.
Nějakou dobu si spolu povídali a plánovali, jak budou pařit někde na chalupě. Poté hovor utichl.
Prohrábla mi hřebenem pořádně vlasy a podotkla: "Tyjo, no já myslim, že to bude bomba!"
"Jéé? Fakt? Tak to jsem ráda." Usmála jsem se nazpět.
"…teda, pokud přijede i Katka." Dodala nakonec směrem k chlápkovi.

Toť můj revoluční den, kdy jsem byla poprvé považována za burana.
…tak aspoň že mám pěkné vlasy.

Videová pozvánka na MyHers1 přehlídku!

12. září 2014 v 20:35 | D O M I
Vážené čtenářky,

videová pozvánka na módní přehlídku kolekce MyHers1 je oficálně zveřejněná, a vy už si můžete začít dělat volný večer na sobotu 27.září!

Vstupné je pro dámy samozřejmě zadarmo, ovšem pánové si budou muset zaplatit vtup 100 Kč - bohužel neovlivníme, toť pravidlo klubů.

Já s Annette a miss 2010 Jitkou Válkovou se na vás už moc těšíme! (Facebooková událost na přehlídku )


D O M I & Když chtěla být tmavovláska blondýnou

1. září 2014 v 14:44 | D O M I
Ještě stále si pamatuji svůj první melír, kdy jsem jako páťačka naklusala prvního září do třídy s blonďatými pramínky. Jelikož doba, v tu chvíli, rozhodně nenabádala malé holčičky k tomu, aby si barvily hlavu, působila jsem snad poprvé v životě jako rebel.

Ani jsem nečekala, že by mě minula vlna (dozajista) závistivých poznámek, typu: "Nač to? Vždyť přece nemáš šediny!"
I já jsem si do té doby myslela, že až si jednou začnu barvit vlasy, bude mi nejmíň šedesát. Ovšem, to bych nesměla mít tak stylovou mamku, která je v módě o krok napřed, tudíž může nastat ta přechodná hranice, že onen "top" ještě není trendy.

Každopádně jsem měla radost, když o dva týdny později se ve třídě objevilo pět dalších blonďatých hlav.

Ano, to bylo první nadšení, které trvalo asi milisekundu sekundy. Pak na vás dopadne druhá vlna, která vám začne posuzovat hlediska, ze kterých už radost nemáte.
"Neslušej ty vlasy Marušce víc, než mně?"
"Terka má kvalitnější vlasy než já, ten melír na nich vypadá líp."
A už zase nejste spokojení.
A to ani nemluvím o tom, že z někoho mohou blonďaté melírky udělat bohyni, a z jiné odrostlou odbarvenou Arabku.
Já byla ten druhý případ.

Tedy, až v té době, kdy na malou holčičku přišla pubertální krize, a rozhodla si melíry nechat co nejvíce zahustit.
Postupně se ze mě stala tak falešná blondýna, která se nelíbila ani sama sobě. Jako na truc jsem byla ráda: "Jo, jsem blond." Ale v hloubi duši (ba ne, i na plnou pusu jsem často nadávala) jsem věděla, že to není to pravé ořechové.

Musím se přiznat, že jsem navíc byla, za celou svou blond kariéru u kadeřnice asi jenom třikrát, zbytek dobarvování probíhal doma.
A vy dozajista víte, jak vypadají blond vlasy, když se barví doma.
Oranžově.

Takže vážení a milý, celá zoufalá jsem si třeba za večer barvila vlasy nadvakrát, abych ten oranžový sliz alespoň z části vymyla a nechala si alespoň tu společensky nepřijatelnou žlutou.
Člověk pak už ani nehodnotí svou kvalitu vlasů, když vidí, jakou barvu to má, pro Krista pána, na hlavě.
Věřte nebo ne, takhle žít, se mi podařilo čtyři roky. Naštěstí jenom ty pubertální roky, takže tyhle šílené vlasy na venek působily jako veřejný projev odporu, či jak by to nazvali učitelé.

A víte co? Přijde mi, že my, Češi, jsme extrémisti.

S nástupem na střední jsem se rozhodla, že potřebuji změnu. Proto hádejte, po čem jsem sáhla? Prvního září jsem nastoupila na gymnázium jako černovláska. Veliká změna pro mě, veliká změna pro okolí, ovšem ta černá na blonďaté chytla tak uhelnatě, že jsem vypadala jako chodící paruka.
Přesto to stále bylo lepší, než žlutá hlava.

Na celé tohle období jsem si dnes vzpomněla, jelikož mi opět přišla na mysl ta šílená myšlenka se zesvětlením vlasů. Vybavila jsem si veškerá traumata a rozhodla se jim vyvarovat. Pro tentokrát se nezachovám bezhlavě, ani extrémisticky. Dneska už konečně sáhnu po světlé hnědé.

…a možná o tom zase jednou napíšu článek.

Třeba s názvem: "Jak si nedělat světle hnědé ombré vlasy doma."


D O M I & Tenhle gay je b-o-ž-í!

30. srpna 2014 v 20:32 | D O M I
Neznám sice moc gayů, ale tenhle je boží.

V jeden krásný letní den jsme se měli sejít v restauraci u lesíka. Sama osobně se tam vyskytuji poměrně často, a proto se dalo očekávat, že při návštěvě Timothyho by to nebylo jinak.
Doteď jsem o něm slyšela pouze z povídání, jako o milém, vtipném, dětském a vždy optimisticky založeném chlápkovi, zcela ignorující svůj přes-čtyřicátní věk.

Jelikož je Timothy i ranní ptáče, byl v restauraci téměř o hodinu dříve.
Stál na terase, a jakmile spatřil naše auto, jeho ruka rychlostí blesku vyletěla do vzduchu a začal pouze dlaní mávat jako splašený! (Přála bych vám vidět ty rozzářenná očka).
Všichni jsme vyšli a mířili si to za naším přítelem. Do cesty mi ale stihli vstoupit dva malý pejsánci, u kterých jsem bohužel nepoznala rasu. Tedy, jeden byl pudlík.
"No tak, Elinko. Sedni!" přikázal Timothy pudlíkovi.

K mým známým, kteří se s Timothym znali lépe než já, přišel, a vzájemně si věnovali letmý polibek. Já obdržela jen hodně hlasité a úsměvné: "AHOOJ!"
Všichni jsme se usadili a najednou se Timothy dal do takového smíchu, který byste možná popsali, jako roztomilý.
"Hihi, víte co se mi stalo, holky?" podíval se na nás v kruhu a na tváři se mu zobrazil provinilý výraz.
"Jen co jsme přijeli, Elinka celá nadšená vběhla dovnitř k té milé paní servírce," pronášel tak dívčím hlasem, až jsem se musela usmát, "Elinka jim počúrala bar." uchichtl se.
Všechny, jak jsme tam seděly, jsme se daly pouze do smíchu. Nevím, jestli tím, jaký měl jeho pudlík měchýř, nebo tím, že to zkrátka řekl tak nevěřícně vtipně.
"No, tak jsem se té paní omluvil, a slíbil jí, že už jsem příště nepojedu." zcela upřímně ukončil jeho nevědomky, pro nás, "funny story".

Timothy si pak vzpomněl, že je vlastně daleko od svého velkoměsta, a rozhodl se, jako správný gentleman, který chce vypadat velice "nepražácky", pronést: "Takže holky, vy tu máte někde ty jeskyně, co?" znovu ten hlas.
Odmlasknul si: "Ááá, počkejte. Too.." protahoval každé slovo a znovu nahodil šibalský výraz. "Víte, já nechci vypadat jako nějaký pako...to jsou ty jeskyně... jako tady pod náma?"
***
Všichni jsme odjeli na chalupu a když všechna auta zaparkovala na vedlejší zahradě, Timothy otevřel kufr a vytáhl všechno kempovací zařízení.
"Eh, Timothy, budeme bydlet a i spát v chatě." opravily jsme ho všechny.
Nastala další půlhodinka přemlouvání, že nebude zkrátka spát sám venku na odlehlém poli, zatímco my budeme ležet v zařízené chalupě, s přívodem teplé vody a proudu.
Odrfrkl si a začal trošku uraženě házet zase všechno vybavení pro přežití do kufru: "Ccc, holky, a já si sem táhnu všechny ty vaše vesnický potřeby, abych byl připravenej..."
Posední, co držel, byl ešus. Zkoumavě na nás pohlédl: "A co tohle?"
Jedna z nás ukázala směrem ke kufru. "Máme talíře." A hodil ho uraženě zpátky do kufru ke stanu.

Usedli jsme pod pergolu, kde Sára vytáhla pití, které měla na starosti. Každému nalila, a to už se Timothy bavil s Gabčou o výchově psů.
"Ty, Gábi..." začal nenápadně, "ty seš stejně hrozná, ty toho svého pejska vůbec nemiluješ." a vášnivě se snažil hladit Elinku i Bárinku současně.
"Ty moje holčičky všude se mnou běhají. A i se mnou spí. Ty jseš fakt hrozná, ví vůbec tvůj Rox, že ho máš ráda?" a znovu popusinkoval Elinku s Bárinkou.
Když se jednalo o psy, nedal si nikdy nic vysvětlit. Prý je láska zkrátka na prvním místě. A vůbec by prý pro něj nebyl problém, kdyby taky měl Gábinýho Roxe - Bernského salašnického, dospělého psa. V posteli.

Nakonec jsme se dostali k tomu, aby nám Timothy vyprávěl o jeho příteli. Nepatrně zrudl, ale hned se dal celý natěšený do vyprávění.
Po chvíli se zdálo, že řekl to nejdůležitější, a tak jen lovil v paměti, aby nám ještě něco pověděl.
Začal si hrát s prsty a usmívat."No, a tak jsme se sešly teda u Gordona, bylo tam poměrně plno, ale po chvíli se to..." zastavil se, když nahmatal Hančinu kabelu.
V ten moment jí první věnoval tichý, ale velice hbitý pohled, který následoval ještě rychlejš úchop: "PANEBOŽE, HANI!... Ty-máš-GUESSKU!" poslednímu slovu věnoval asi pět vteřin, aby rázně zdůraznil "éééé" a "ůůůů".
Myslím, že tohle byl ten moment, kdy jsem ho začala milovat.
Nakonec ještě nezapomněl dodat: "Heleďte, slyšel jsem, že teď všichni mladí komunikují přes takový ten twitter. Tak jsem si ho taky založil. Normálně věřte, nebo ne, ještě jsem nepřišel na ovládání." a začal zkoumat svůj mobil.

Je to tak senzačně nabíjející a úžasný člověk, že mi jeho odjezd chybí doteď. Ráda bych dodala, že ačkoli si s náma "hraje na takové menší pako", tak má úctyhodné zaměstnání, a jako člověk je velmi chytrý a inteligentní.

Vzpomínám na něj jako na oblíbenou postavu z populárního filmu, se kterou se celý život přejete setkat.

D O M I & Dnešní svět patří mladejm

29. srpna 2014 v 21:28 | D O M I

Při prohlížení jednoho známého bulvárního časopisu jsem narazila na něco, co možná ostatní jenom tak prolétli a zpětně si to neuvědomili.

Nenašla jsem nic objevného, co by převrátilo celý náš svět naruby, i když… to od toho nemá daleko.

Na prvních stránkách se totiž psaly jak vychvalované, tak ale i pošpiněné názory na holčiny, převážně ve věku "-náct".

Chci tím říct, že… kdy se tyhle mladé slečny vlastně staly oficiálními veřejnými osobami? (Vzpomeňme si, jak si některé z nás i ve čtrnácti hrály s panenkami a nikdo o nás nikdy nikde nenapsal, ačkoli jsme těm bárbínám vymyslely sebelepší zamilovanou zápletku s Kenem).
Je to snad splněný sen (pro některé možná noční můra), kdy se vám zkrátka ze dne na den změní život k nepoznání?

Články jsem pročetla do konce a podívala se následně na internet. Sice je pravdou, že u většiny jsem nemusela bádat do nějakých divokých hlubin, jelikož jsem téměř s celou ukázkou těchto mladičkých slečen byla již dávno obeznámena.

Vše, co tyhle holčiny vytvářejí, jsou buďto jejich blogy s články, nebo videa o jejich životech, kosmetice a módě. Vše, co dělají, je, že vystupují na internetu.

Asi tak zrovna jako třeba teď já.

Pouze s tím rozdílem, že si mohou vydělávat sakra velký prachy jen díky tomu, že na tom populárním blogu, které čtou ještě o něco víc dvanáctileté slečny, se značky porvou, aby tam zmínila jejich jméno, či fotografii, jak "je" nosí.

Proto jsem si před pár hodinami cestou autobusem domů kladla otázku, kdy nastal ten zlom, aby se známé firmy (kde mimochodem pracují drsně vydření a vystudovaní pracovníci ve věku padesát plus) mohly přetahovat o pozornost jim prozatím duševně nevyrovnané puberťačce - neberte si to nějak osobně, všichni jsme si tím prošli.

Pozornost je dneska silné slovo. Každý by ji chtěl, ale ne každý ji dostane. Vlastně také - ne každý si ji zaslouží. A ten, kdo už ji má, měl by rozhodně vědět jak s ní nakládat.

Člověk, který se pohybuje ve veřejných kruzích, vlastně nevědomky inspiruje a ponouká ostatní kolem sebe.

Jaképak to asi je, bude-li mladičká holčina píšící blog, který navštěvuje spousty návštěvníků a obdivovatelů, chtít vypadat jako ona a co nejvíce se jí podobat.

To si pište, že pokud jim nakuká, že se neobejde bez silného makeupu a šminek na jediný den; bude-li vyprávět opilecké příhody s nejlepšími přáteli na světě a brát nezávazný pohlavní styk za prima zpestření večera, tak možná za nějaký čas to těm mladejm bude opravdu připadat jako normální život.

Ve skutečnosti si teď uvědomuji, že už zabíhám jinam, než jsem původně plánovala. Výskyt a vliv mladých celebrit na internetu může být samozřejmě svým způsobem riskantní, ale umí-li člověk v těchto vodách chodit, dá se najít mnohem více výhod.
Teď právě ten bod - umí ta mladá holčina "v tom chodit?"

Je až strašidelné, že celý vás život závisí na tom, jak si vedete jako teenager.

Přesně takhle bych vyzdvihla dnešní dobu...

Kdy se totiž stalo hitem, že nějaká módní návrhářka bude mít módní přehlídku?...

Stalo se šíleným hitem, že šestnáctileté děvče má svou vlastní módní přehlídku!

Kdy člověka dostalo do kolen, že osmadvacetiletá žena napsala bestseller?...

Dav totálně dostalo do kolen, když sedmnáctiletá holčina napsala bestseller.

Vidíte?


To si pak v devatenácti připadám jako starej páprda. Člověk se už ani netěší na narozeniny.

Díky ti, dnešní světe, jsi fakt kámoš, žes vytvořil internet a tolik mladých kreativních lidí, kteří jsou asi ještě pořád o něco rychlejší než já.

Takže teď už si můžu jenom jít zabalit kufry, nebo…

… nebo budu první devatenáctiletá, která…

D O M I & Krutá pravda velkoměsta

25. srpna 2014 v 20:45 | D O M I
Když jsem se přestěhovala do velkoměsta, očekávala jsem, že se každé ráno probudím s dokonalou pletí, která nebude potřebovat žádnou špetku make-upu.

Že si nasadím lodičky a ladně v nich přeskáču do nejbližší kavárny, abych mohla oslnivě nést kávu v pravačce, mezitím co bude levačka zaneprázdněna zvedáním telefonátů, souvisejících s vlastní budující kariérou.

Na konci ulice konečně zahnu za poslední roh a budu mít volný vstup do vysoké prosklené budovy slavného módního časopisu, či známé módní značky, na které se podílím, nebo televizní stanice.

Ou, první chyba.


Dámy, pokud chcete někdy v životě opravdu uspět, nikdy neprozrazujte své vysněné cíle.
Tážete se proč?

Je totiž velice možné, že své touhy náhodně vyřknete před někým, kdo doposud vůbec netušil, jaké možnosti může mít. Pak se tedy může stát, že se s dotyčným setkáte na stejném pohovoru o tutéž pracovní pozici, a náhoda, která je - jak je známo "blbec", přidělí ten vysněný plat a budoucnost vaší ještě do včerejška neobeznámené kamarádce.

A víte co? Já vám musím říci pravdu.

Nepamatuji se, kdy bych se ráno probudila s pletí hladkou jako dětská prdelka, přeci jen… deset let mi bylo před nějakou dobou a jsem to dítě štěstěny, které schytalo jednu z nejproblematičtějších pletí. Tudíž musím každé ráno dopřát svému obličeji tunu make-upu, který mi prodlouží práci v koupelně o pěknou čtvrthodinku.

Proto ráno nestíhám ladně přehupkat do své oblíbené kavárny, abych si vyzvedla svou oblíbenou kávu, kterou by mi prodavačka již při mém příchodu začala zautomatizovaně servírovat.

Pak už by mi stačilo jenom přebít ten fakt, že vůbec kafe nepiju.

Což mě asi teď zase řadí ke zmiňovanému desetiletému věku. Hernajs! - jak já chci pít kávu!

Ani nemluvím o svém telefonu, u kterého každý den… ba ne! Každou hodinu očekávám unikátní hovory, oznamující má pracovní povýšení, seznamy módních přehlídek, data odevzdání článků, focení modelek na titulní stranu…!

…jo, ty se taky nedostavily.


A to z jednoho prostého důvodu.

Za prvé, až doteď to byly pouhé obyčejné sny. Nikdo ale neříká, že se jednou nemohou proměnit ve skutečnost.

Za druhé, člověku přeci nemůže jen tak všechno padnout do klína. Ani by si nestačil uvědomit, že: "Jéé, já už piju kávu… a opravdu mi chutná!"
A za třetí, pokud člověk neuspěje, je to převelice dobrý začátek. Ne, je to ten nejlepší začátek, jaký se vám a mě může přihodit! Protože ten nám ukazuje cestu za vysněným cílem, abychom se o něj přeci jen ještě trošku poprali a pak osminásobně oslavili jeho naplnění.

Proto na vás apeluji - vybavte si veliký sen, který jste si vždy přáli splnit. Představte si, jak moc po něm prahnete a odměna se stále neblíží. Neustále vám mizí před očima, protože někdo jiný ho chce také, vy ale neustále svou touhu neopouštíte, ať se zdá sebevíc náročná.
Nyní ale zase bum, jiný vám ji přebral.
Teď už se můžete jenom vzdát, nebo…



Gratuluji vám, máte inspiraci.
 
 

Reklama